Poslední den

v Innsbrucku je za mnou. Dneska, včera i předevčírem jsme byli s Mírou na výletech. Nejlepší byl dnešek, kdy jsme byli na Kühtai. Vyjeli jsme lanovkou nahoru a pak šli pomalým klesáním dolů. Takový důchodcovský okruh, ale protože Kühtai miluji, bylo to parádní. Dokonce oproti předchozím dvěma dnům ani skoro nepršelo. Potkali jsme spoustu krav, ovce i koně, a fotili se s nimi. Lidé tam byli jako obvykle skvělí a milí a celý den mne nenapadlo, že vlastně tohle je můj poslední den v Innsbrucku. Došlo mi to, když jsme nastoupili do auta a vyjeli směrem Innsbruck. A od té doby jsem vesměs depresivní, nešťastná a nezábavná. Byla jsem se rozloučit dole s Clionou, a teď si na žal dávám litry rýžové kaše.

Tak tedy, tohle je konec, konec psaní blogu a hlavně konec mého pobytu v Innsbrucku. Jsem nesmírně vděčná za možnost strávit tak jedinečný rok ve městě mých snů. Nejspíš ještě moc nechápu, jak moc mě pobyt tady poznamenal a kolik mne toho naučil, a netuším, jak to ovlivní moji životní pouť. Každopádně bych moc ráda vrátila do společnosti všechno, co mi ona dala tím, že mi umožnila tohle všechno. Děkuju.

Trpělivým čtenářům pak děkuji za pozornost a přeji jen vše dobré. A Innsbrucku aby navždycky zůstal městem se srdcem na dlani tak, jak jsem ho poznala já.