Živě z MCI

Tak tu máme zase jeden historický okamžik, píši poprvé blog přímo z přednášky na MCI. Tak moc mě to baví, že jsem musela tuto chvíli zaznamenat. Tento týden jinak vůbec na psaní blogu nemívám náladu, protože jsem tak nějak na všechno naštvaná. Včera jsme si odhlásily jeden předmět, kterého jsme sice většinu odseděly ve škole, ale tu práci, která by se musela na konci odevzdávat, bychom nenapsaly ani za měsíc.

Vcelku zajímavý nový předmět, který máme, je "Project management and praxis related project". Protože se jedná o skutečnou práci, docela mě to baví. Zítra díky tomu pojedu do Hallu, abych tam s dalšími kolegy prováděla průzkum míněni návštěvníků jednoho festivalu. Ten festival se jmenuje Osterfestival Tirol a probíhá od zítřka do začátku dubna v Innsbrucku a Hallu v Tirol. Původně jsem si to představovala trošku jinak, ale hlavní náplní jsou poměrně zvláštní akce. Třeba zítra večer to bude na hodinu a kus korejský čajový obřad. Upřímně řečeno se docela těším, hlavně až si prohlídnu lidi, kteří jsou za korejský čajový obřad ochotni vydat dvacet až čtyřicet Euro.

V neděli mne pak čeká v Hallu další akce, tentokrát se to bude jmenovat "Actually I am someone" a bude to taneční exhibice muže, který se jmenuje Tarek Halaby. Vstupné dvacet až třicet Eur. No jsem zvědavá, protože jsem si téměř jistá, že za normálních okolností by mne na takové akce nikdo nedostal ani zadarmo.

No tak nám kus přednášky krásně utekl. Stále usínám, kvůli žádnému kyslíku, na který jsem si stále ještě nezvykla. Náš učitel vypadá jako nějakej francouzskej herec. Já chci domů!

Přece nebudu už zase nemocná

Si pořád říkám, ale obávám se, že ano. Včera jsem byla lyžovat s Kristýnou a její rodinou na Pitztalu a nějak mne těch mínus sedmnáct položilo. Byla mi pak už hrozná zima a taky už včera ráno jsem se probudila s bolestí v krku. Jen jsem si řekla, že když svítí to sluníčko a jedeme autem, tak to přece nemůže uškodit. No, může.

Dneska ale i přes nachlazení chci jít do kina. Ve čtvrtek jsme totiž tady na koleji měli oficiální Heimfest pořádaný kolejí, a seznámila jsem se s Clionou, to je taky erasmačka, a je tu taky už druhý semestr. Je hrozně milá, tak jsme se domluvily, že dneska půjdeme lyžovat. Jenže dneska se nám ani jedné nechtělo, tak jsme původně plánovaly brunch ve městě, ale nakonec jsme se domluvily, že půjdeme večer do kina. No možná i to se zruší, ale snad ne, těším se.

Tání

V okolí Innsbrucku tají sněhy a ledy, včera jsem dokonce šla do školy v tričku, ale to bylo ve dvě odpoledne a večer už se zase svetr a zimní bunda hodily. Také taji já, a dostávám se do pomalého normálního života, který obsahuje návštěvy školy, Kristýny a občas i nějakého společenskoobčerstvovacího zařízení.

Ve škole nic nového ani zajímavého co se týká předmětů, možná zajímavost je, že nějak moc lidí opouští MCI, z naší skupiny třiceti odešli už dva chlapci a dvě děvčata co vím, a další o tom přemýšlejí.

Dneska je svatého Patrika, chtěla bych se proto podívat do irské hospody, ale nejdřív se asi v devět sejdem s ostatními erasmáky před Hofgarten a rozhodneme se, kam půjdeme. Já bych rozhodně chtěla do irský. I když v devět už tam asi bude přerváno.

Zítra pojedeme s Kristýnou na Pitztal, to je ledovec, je to asi devadesát kilometrů odsud, nejdřív pojedem třičtvrtě hodiny vlakem a pak hodinu skibusem, tak to abych navařila hodně grogu :)

Hotovo

Tak zkoušky už mám nějak za sebou, a možná by to i mohlo vyjít. Možná, s trochou štěstí. To by bylo opravdové blaho. Dobré bylo, že od čtvrtečního večera, kdy jsem měla za sebou ty dvě zkoušky, už mi bylo všechno celkem jedno a přestala jsem se stresovat. Čtvrtek byl totiž naprosto otřesný, v devět jsme přišli psát test a zjistilo se, že pro nás nemají místo, tak se všichni spolužáci, co to měli opakovat, tedy asi 40 lidí, začali hrozně hádat a řvát na sebe navzájem i na nebohou Manuelu z administrativy, která to pokazila, kdy to bude, no divadlo. Nakonec jsme to psali od pěti večer, což bylo moc příjemné, díky tomu, že už mi nefungoval mozek. Předtím jsem totiž ještě ve dvě psala plánovanou statistiku, takže jsem strávila krásný den přesouváním se po škole a jejím okolí a čekáním.

Každopádně včera večer jsem to oslavila, nejdřív jsem se s Evičkou projela do McDonalda a pro sushi pro její rodinu, a pak jsem šla na erasmus party ke Gabrielovi a Kamillovi. Tato party byla docela fajn, ale nějak mne asi z únavy a alkoholu chytla nostalgie a hrozně mi chyběli lidi z minulého semestru. Dneska jeste nevim, co podniknu, chtely jsme jit lyzovat ale vykaslaly jsme se na to, tak asi zlikviduju kus bordelu a možná i něco upeču konečně, mam i docela dost surovin.

V autobuse

V autobuse v Insbruku, chyt mě úchyl za ruku.
A že nebyl prvý, teď si v krvi hoví.

Jsem trepka

čili buňka reagující na velmi málo podnětů. Ale samostatná. Nezvládám učení, musím zrychlit a vím, že to jde ale nějak to i přesto nejde. Maminka mne jako vždy mile podporuje (zdravím) a na koleji už od pátku netopí. Zítra si dám dopoledne opět školu a odpoledne musím veřejné právo nějak dodělat, pozítří od devíti ho napsat, potom odpoledne napsat statistiku, a pak v pátek napsat občanské. A jestli mi nepraskne hlava nebo se nerozpustím do prostoru, o čemž pochybuji, tak se v pátek sejdeme v bývalém španělském bytě na poWH oslavičku. Jdu dále existovat.

Zítra znamená dneska

Aneb když začne člověk psát bloga po půlnoci. Inu, zítra, tedy vlastně dneska, nám to začne. Škola. A pěkně zostra. Vertragsverletzung und Schadenersatz, ať už to znamená cokoli. Mám v sobě čaj na spaní s rumem, takže žádné itelektuální veletoče už nebudou.

Začala jsem poslouchat rakouské rádio. Nejvíc mě baví jednička, to je něco jako v ČR Vltava, protože se tam nejvíc mluví. Teď třeba recitujou básničky. A dopoledne tam jedna rakušanka zpívala Rusalku, což jsem poznala podle melodie trochu, ale hlavně podle toho, že to na konci říkali. Ale zjišťuji, že Rakousko umí být i docela kulturní. Docela dost. Narozdíl ode mne. Musím jít spát.

Tlaková níž trvá

a proto je venku stále ošklivě. Za Kristýnou včera přijel tatínek a dneska jeli lyžovat na Kühtai, zítra možná pojedu s nimi i já. Dnešek se pokouším využít k učení ale, no, moc to nejde. Čtu si Kristýny knížku o evropskym právu.

Včera dopoledne jsme měli registraci na předměty, budu mít skoro všechny se svou skupinou, se kterou jsem byla i v zimním semestru, a s Kristýnou. Zatím jich mám za 33 kreditů, ale ono se to nejspíš ještě protřídí.

Potom nám včera na odpoledne a celý večer vypnuli na koleji internet, takže se Matěj, kolega z patra, sportovec, zřejmě nudil, a proto se moje ohřátí večeře v kuchyni protáhlo na půl hodinovou diskusi. No spíš monolog. Matěj zřejmě pociťuje ke mně jakožto soukmenovci z východního bloku důvěru (nebo spíš jsem jediná, kdo ho tu poslouchá), proto nadával, úplně na všchno. Nejdřív na Rakousko, pak na Německo, pak na Ameriku že je to tam naprosto crazy, crazy, in New York everything is so big, crazy, so many people, crazy, everybody has a car, crazy, everybody has a gun, everybody smokes pot every day, crazy..., na politiku a samozřejmě na nacisty. Protože další Matějovou charakteristikou je, že je nadšeným fanouškem koncentračního tábora v Osvětimi, vydržel o něm vyprávět zřejmě bez nadechnutí asi dvacet minut v kuse, a nevěnoval pozornost mým pokusům o zastavení toho proudu slov. Mám silný žaludek ale tohle už jsem nezvládala. Hlavně historka o kostech v zemi mě nutila přemýšlet nad odložením chystané večeře na neurčito. Nedivila bych se, kdyby měl Matěj jako správný vlastenec nějaké ty koncentrační kosti v pokoji. Ne, to ne, kdyby je měl, tak by mi je určitě ukázal. "Hall full of glases, another one with hair, can you imagine?" No I can't.

Jo, a předevčírem jsem zmeškala Hofgarten, včera uvírací párty v 6020 a Pub Crawl a dneska určitě taky něco. Kosti!

V Innsbrucku je tlaková níž

Tady je jedna krásně depresivní písnička. Richard Müller, Dan Bárta, a já nechápu, jak někdo dokáže ze dna napsat něco takového. No vlastně je to docela logické:)



A dost "specifickej" projev Dana Bárty, ale tak on je takovej, no. Jo a rok 2001.

Nový Erasmus semestr začal rychle

Po prvním dni orientačního programu jsme více, než ve starých kolejích. Od včerejška do pátku je každý večer naplánována nějaká akce. Ale já už ve starých kolejích s těžkým srdcem odmítám:) až na částečně včerejšek, ale hezky popořadě.

Včera dopoledne a odpoledne jsme na MCI s novými Erasmáky i my zbytky z minulého semestru absolvovali uvítací kávu a pohoštění. Musím říct, že nových je hodně. Nejpočetnější skupiny dorazily tentokrát dle mého pozorování z Finska a Francie. Ale MCI nezklamala ani Asií a Amerikou, bavily jsme se s jednou moc sympatickou slečnou z Omahy, která bude studovat náš obor, tak možná budeme mít nějaké předměty spolu.

Včera večer jsme jeli sáňkovat. Byl to velmi intenzivní zážitek. Kvůli oteplení a tomu, jak tu tajou ty spousty sněhu, jsme dost velkou část sáňkovali v břečce. No my v lyžovacích oteplích ještě vpohodě, ale slečna, která o víkendu dorazila z Koreje, byla v riflích a teniskách chudák docela vyjevená. Věřím ale, že nikdo neonemocněl. Systém byl jednoduchý, vyjeli jsme na sedmou skibusem na jeden kopeček tady nad Innsbruck, půjčili si sáňky a vždycky se vyvezli gondolovou lanovkou nahoru a sjeli asi za dvacet minut po lesních cestách dolů. Nakonec to byla docela legrace, vlastně jsme pak ve skibuse meditovali, zda sáňkování není zábavnější, než celé lyžování a snowboarding. Tedy až na ty čvachtající boty. Ale kdo měl jako starý pionýr v baťúžku náhradní ponožky? Ano, já, a jak se hodily. Moc. Po sáňkování se kolegové jeli domů osušit, omýt a převléknout, a razili na rozlučku s Jannem, to je Fin, který dneska odjíždí. Protože razili znamená, že okolo dvanácté odcházeli směr hospoda, a protože bydlím celkem daleko a mám v noci špatné busové spojení, zůstala jsem hezky slušně doma a šla spát už v jednu. Dneska jsem tak mohla v devět vstát, nasnídat se a jmout se psát bloga. A teď tu pár věcí přeskupím, uvařím si kafe, vypiju hodně vody a půjdu se učit. Fakt:)

Škleb :-)

Jedna Milka nikdy nestačí

A tak tu mám pro jistotu otevřené dvě, a abych nebyla zaujatá pro jednu značku, tak navíc jednu Forte. Snažím se probrat kávou a donutit se k marné snaze o naučení se těch úžasných předmětů, z nichž jsem napoprvé propadla. Obligátní věta "A teď mne omluvte, odcházím vyzvracet snídani" by se hodila, kdyby mne tu měl kdo omluvit.

Jsem opět v Innsbrucku. Necelé dva týdny jsem strávila v Praze/Lovosicích a na jednom obzvláště vydařeném maturitním plese v Litoměřicích. Při pohledu na popůlnoční striptýzové překvapení jsem musela zamáčknout slzu dojetí a s ulehčením říci, že naše budoucnost je v dobrých rukou. Maturanti jsou rok od roku invenčnější. Jestli budou pokračovat v prosazování věcí v podobném duchu jako elita národa, máme se na co těšit. Den otevřených dveří libovolné vzdělávací instituce, kde se učitelé před potencionálními žáčky opíjí do němoty, aby se studentíci cítili jako doma, slyšení u ministra/primátora/prezidenta, kde se v přestávce pánové pobaví ve společnosti lehkých dam (a dámy pánů, abychom byli politicky korektní), anebo návštěvu papežského nuncia, kde místo fádního koncertu vážné hudby nuncius absolvuje žertovný kurz vaření "Vaříme z konopí". To mi připomíná, že jsem v Praze hodně vařila, ale nikoliv z konopí, alébrž například jsem vyráběla kynutá těsta na pizzu či lívance, pomerančový karamel a míchala si k učení koktejly z Carolans, kafe a whisky, po nichž jsem překvapivě nemohla v noci zamhouřit oči a druhý den na zkoušce z práva sociálního zabezpečení připomínala chodící smrt. Fakt, že míchání koktejlů počítám do vaření, ukazuje asi dost.

V noci z pátku na sobotu jsme s Mírou a Astrou Kastrou dorazili sem na mou kolej. Vůbec to nebyla normální Mírova návštěva. Doteď pokaždé, když se sem blížil Míra s lyžovacími úmysly, začalo se tu zatahovat, dělat mlha, přihnala se teplá fronta a s ní na sjezdovky davy lyžařů-začátečníků, a v Mírově těle viry s úspěchem ukazovaly, kdo je tady pánem. Tentokrát vše celkem ok, jen kdyby nemusel nakonec odjíždět. Byla jsem z toho včera jakási přešlá, tak jsem zbytek dne strávila ve společnosti filmů Medvídek, Saturnin a Ďábel nosí Pradu a grogu, pro jehož výrobu jsem si z Prahy přivezla tři láhve kvalitního KB Tuzemáku. To bych s tempem pití, jaké jsem nasadila, měla tak na týden, musím zpomalit. Blíží se jaro.