Die Neutralität Österreichs hat ihre Wurzel in der Nachkriegszeit. Sie wurde 1955 beschlossen, als Bedingung für den Rückzug der sovjetischen Armee, die in Österreich seit dem Jahr 1945 anwesend war. Diese "immerwährende Neutralität" war in der 50-er Jahren Garantie für Unabhähgigkeit und Demokratie, hat aber bis in die heutige Zeit eine ganz andere Bedeutung und Konsequenzen bekommen. In der 50-ern war die Neutralität.ein notwendiges Ergebniss der politischen Situation in Mitteleuropa. Für Österreich selbst war diese aber gar nicht vorteilhaftlich. Das traditionell konservative Österreich hat sich nämlich deswegen von seiner Umgebung noch mehr abgeschlossen.
Da Österreich an keine militärische Organisationen teilgenommen hat, muss es keine eigene Einstellung zu den wichtigen und aktellen Problemen haben, weil diese Ereignisse Österreich gar nicht beeinflussen. (Auβer der militärischen Verpflichtungen im Rahmen der EU, die aber nie aktuell waren und höchstwahrscheinlich auch nie sein werden). Allerdings, jedes demokratische Land braucht, dass seine Bevölkerung eine eigene Meinung hat. Sonst hat das Volk keinen Grund zu den Wahlen zu gehen. Daher, um die Einwohner bei den Wahlen zu motivieren, beschäftigt sich die politische Szene mit Fragen, die in einem normalen Mitglied der internationalen Gemeinde und unter der normalen Umständen niemanden interessieren würden.
Es ist kein Zufall, dass der tschechische Kunstler David Černý in seinem Kunstwerk Entropa Österreich als grüne Wiese mit vier Kühltürmen dargestellt hat. Die Einstellung Österreichs zur Atomkraftenergie ist ein typisches Beispiel für die Frage, die ein nicht-neutrales Österreich nie interessieren würde. Es ist eine Nationalblamage Österreichs als Heimatland von solchen Personen wie Wolfgang Pauli oder Erwin Schödinger, dass schon das Wort "Temelín" oder momentan "Jaslovské Bohunice" die absolute Mehrheit der Österreicher auf die Palme bringt. Obwohl die Atomenergie als der modernste und haltbarste Kraftquelle anerkannt wird, kämpft Österreich schon seit zehn Jahren gegen die Atomkraftwerke mit allen Mitteln, die seine so genannte Neutralität ermöglicht. Es ist ein Fehler der Politiker, die Österreich in einem ausserpolitischen Hybrid-Zustand halten. Sie sind verpflichtet die Probleme richtig zu interpretieren, und Österreich in die Welt einzuführen, und nicht ins Gegenteil, wie es momentan geschieht.
neděle 25. ledna 2009
Nějak nestíhám
Kvůli zkouškám a neustávajícím rozlučkovým party a taky díky návštěvě mého milovaného Míry zanedbávám svůj blog. Aby svět věděl, že žiji, zveřejňuji tu alespoň svou poslední (panem Giacomuzzim opravenou) esej. Viel Spass:)
středa 14. ledna 2009
Zvláštní věci
Dlouho jsem na blog nepsala. Už moc nevím, jak se to dělá. Ale události posledních dní na mne udělaly takový dojem, že jsem si řekla, že stojí za to jim věnovat čas a zapsat je. A tak jsem se rozhodla dát svým pokusům o články ještě šanci. Tak tady jsem, zpět.
Přijela jsem přesně před týdnem, ve středu ráno, jela jsem s Kristýnou Tourbusem. Celkem rychle jsem se přizpůsobila a neměla ani moc smutky. V pátek a v něděli jsme byly lyžovat, v pátek s Chantal a asi hodinu i s Kristýnou a v neděli s Evičkou a Kristýnou. Nedělní lyžování na Kühtai bylo vynikající, to páteční až tak moc ne, ale špatné podmínky jsme s Chantal napravily dvouhodinovým sezením v bufáči. Chantal se naučila nové české slovo, které odposlechla když jsem říkala, že vyndám mapičku a podívám se, kde přesně jsme. To slovo není mapička. Chantal nové slovo pořád opakovala a nechápajíc, čemu se tak řehtáme se dožadovala vysvětlení, které jí nakonec musel poskytnout mladík obsluhující v oné restauraci, který evidentně čech nebyl. Což jsem vážně nepochopila.
V pondělí jsem se učila na zkoušku z angličtiny, ale přesto jsem jela večer na němčinu, což se ukázalo jako špatná volba nejen z toho důvodu, že můj mozek špatně snáší tyhle přechody z cizího jazyka do druhého.
V autobuse ze školy na kolej mne německy oslovil jeden pán. Nejdřív jsem mu nerozuměla, tak jsem se omlouvala, že mu nerozumím, že nejsem z Rakouska. Zapředl se mnou rozhovor ve kterém zmínil, že studoval na Harvardu a je v Innsbrucku na vědecké konferenci a mohl by mi dát doporučení a hotely v Innsbrucku jsou hrozně drahé a tak hledá gauč, na kterém by přespal. Řekla jsem mu, že mu v tomhle nemůžu pomoct, že naše kolej je plná. Nechápala jsem, proč nevystoupil na zastávce Jugendherberge/Youth hostel, na které plánoval, a když jsem mu to připomněla, řekl, že pojede se mnou na kolej a zkusí si tam něco najít. Pak vytáhl mapu Innsbrucku a ptal se mne, jestli chodím na nějaké koncerty a tak, tak jsem řekla, že večer nikam nechodím. Pak ještě koukal na mapě na bazén, ptal se, jestli chodím plavat, opět odpověď negativní. Vystoupil se mnou a šel k naší koleji. Samozřejmě jsem ho vzala ke správci koleje, který s ním mluvil německy a já stála opodál, takže jsem nerozuměla, o čem se bavili. Po rozhovoru mi chlapík řekl, že je možné aby přespal ve společenské místnosti, ale že správce ho tam teď (bylo něco po osmé) samozřejmě nepustí, že musí počkat než bude tak deset. V tu chvíli začalo přituhovat, o čemž jsem neměla ani ponětí. Protože když mi tohle vyprávěl, stál ve výtahu, který měl jet ke mně nahoru a zjevně čekal, až k němu nastoupím. Poprosila jsem ho, jestli by nevystoupil, že se mi s ním špatně mluví, když se mezi námi neustále zavírají ocelové dveře. Řekl, že nechce vystoupit, protože chce jet se mnou nahoru na kolej a počkat do těch desíti v mém patře. To jsem odmítla. Řekl, abych mu řekla číslo svého pokoje. Ptala jsem se, proč, on že aby mohl zazvonit, až přijde večer a bude chtít pustit přespat. Vysvětlila jsem mu, že to nemá cenu, protože žádný zvonek dole není, ale že když se teda dohodl se správcem, tak že mu příjdu večer otevřít, když mi řekne v kolik. Řekl v deset, a když ani na jedněch svých náramkových hodinkách (měl je na obou rukách) nenašel správný čas, musel se zeptat chlapců, co procházeli okolo. Pak odešel s tím, že v těch deset mu příjdu otevřít. Jak odešel, přišel ke mně správce koleje a ptal se mě, jestli toho člověka znám, řekla jsem, že ne. Správce mi pověděl, že se ho ptal, jestli tam smí přespat, ale že v žádném případě, že kolej je jen pro studenty a ve spol. místnosti nikdo cizí spát nesmí. A že abych si dávala pozor.
Když jsem se vrátila na kolej, přišlo mi to celý takový divný, tak jsem to zaskypovala Mírovi. Míra se strašně rozčílil, že jak je možný, že jsem se bavila s úchylem na první pohled. Načež mi konečně docvaklo co mi mělo dojít už dávno, že ten chlapík zřejmě nejen nebyl absolvent Harvardu, ale že mu hlavně nejspíš vůbec nešlo o přespání. Začala jsem se hrozně bát a chtěla jsem jít ještě říct správci koleje, že možná chlapík v deset přijde ale že se omlouvám že jsem to s ním domluvila a že ho nepustím, ale správce už samozřejmě nebyl v kanceláři. Tak jsem to aspoň vyklopila pakistáncům v kuchyňce. V deset jsem byla zamčená na dva západy ve svém pokoji a klepala se strachy, jakož i celý zbytek večera, angličtině na test jsem moc nedala a spaní samozřejmě taky ne.
Druhý den, to jest včera, jsem vstala v šest, od třičtvrtě na osm psala hodinu a čtvrt angličtinu, pak jsem měla dopolední blok bürgerliches recht, pak nepovinné kafe s naší bývalou tutorkou Verou a Kristýnou, kebap s Kristýnou a odpoledne ústní angličtinu. Pak jsme jely s Kristýnou do DEZ nákupního střediska, koupily dárek pro Chiyo a já si koupila v Zaře zlevněný kalhoty a triko. Asi v sedm jsem dorazila domů s tím, že před Chiyo oslavou narozenin si musím lehnout a odpočinout, jinak se tam nevypravím. Jak jsem tak ležela, zjistila jsem, že ještě v devět se nemůžu hýbat a chce se mi hrozně spát, zatímco už bych měla být u Chiyo. Po energy drinku to bylo o dost lepší.
Chiyo oslava byla dobrá, akorát Chiyo bylo hrozně zle, ač asi moc nevypila. Podle mne to bylo tím, že se jí zhoršila nemoc štítné žlázy, v poslední době dost zhubla. Uklidily jsme se Serenou a Alicií u Chiyo na koleji po oslavě a uložily Chiyo do postele. Při odchodu se k nám odněkud přidala Chantal a Antoine a jejich švýcarští přátelé a mířili jsme do Hofgarten, kam tu všichni každé úterý chodí, jen já tam nikdy nebyla. Těšila jsem se, že konečně uvidím ten proslulý klub. Ale samozřejmě týpci u dvěří odmítli pustit Chantaliny kamarády dovnitř, což znamenalo, že tak rychle jak jsme přišli jsme zase odešli, pak jsem se ještě šla s ostatními podívat na Plateau, další super známý klub kde jsem nikdy nebyla, a kde v úterý nikdo nebyl, protože se tam chodí v pondělí. Nebo kdy. No, hned jsem šla pryč na svůj nightliner a konečně spát. Dnes jsme chtěly jet lyžovat ale kvůli počasí jsme to zabalily. Večer jsme se Simone pozvané ke Kristýně na večeři. Se těším, až mi dá čočku.
Přijela jsem přesně před týdnem, ve středu ráno, jela jsem s Kristýnou Tourbusem. Celkem rychle jsem se přizpůsobila a neměla ani moc smutky. V pátek a v něděli jsme byly lyžovat, v pátek s Chantal a asi hodinu i s Kristýnou a v neděli s Evičkou a Kristýnou. Nedělní lyžování na Kühtai bylo vynikající, to páteční až tak moc ne, ale špatné podmínky jsme s Chantal napravily dvouhodinovým sezením v bufáči. Chantal se naučila nové české slovo, které odposlechla když jsem říkala, že vyndám mapičku a podívám se, kde přesně jsme. To slovo není mapička. Chantal nové slovo pořád opakovala a nechápajíc, čemu se tak řehtáme se dožadovala vysvětlení, které jí nakonec musel poskytnout mladík obsluhující v oné restauraci, který evidentně čech nebyl. Což jsem vážně nepochopila.
V pondělí jsem se učila na zkoušku z angličtiny, ale přesto jsem jela večer na němčinu, což se ukázalo jako špatná volba nejen z toho důvodu, že můj mozek špatně snáší tyhle přechody z cizího jazyka do druhého.
V autobuse ze školy na kolej mne německy oslovil jeden pán. Nejdřív jsem mu nerozuměla, tak jsem se omlouvala, že mu nerozumím, že nejsem z Rakouska. Zapředl se mnou rozhovor ve kterém zmínil, že studoval na Harvardu a je v Innsbrucku na vědecké konferenci a mohl by mi dát doporučení a hotely v Innsbrucku jsou hrozně drahé a tak hledá gauč, na kterém by přespal. Řekla jsem mu, že mu v tomhle nemůžu pomoct, že naše kolej je plná. Nechápala jsem, proč nevystoupil na zastávce Jugendherberge/Youth hostel, na které plánoval, a když jsem mu to připomněla, řekl, že pojede se mnou na kolej a zkusí si tam něco najít. Pak vytáhl mapu Innsbrucku a ptal se mne, jestli chodím na nějaké koncerty a tak, tak jsem řekla, že večer nikam nechodím. Pak ještě koukal na mapě na bazén, ptal se, jestli chodím plavat, opět odpověď negativní. Vystoupil se mnou a šel k naší koleji. Samozřejmě jsem ho vzala ke správci koleje, který s ním mluvil německy a já stála opodál, takže jsem nerozuměla, o čem se bavili. Po rozhovoru mi chlapík řekl, že je možné aby přespal ve společenské místnosti, ale že správce ho tam teď (bylo něco po osmé) samozřejmě nepustí, že musí počkat než bude tak deset. V tu chvíli začalo přituhovat, o čemž jsem neměla ani ponětí. Protože když mi tohle vyprávěl, stál ve výtahu, který měl jet ke mně nahoru a zjevně čekal, až k němu nastoupím. Poprosila jsem ho, jestli by nevystoupil, že se mi s ním špatně mluví, když se mezi námi neustále zavírají ocelové dveře. Řekl, že nechce vystoupit, protože chce jet se mnou nahoru na kolej a počkat do těch desíti v mém patře. To jsem odmítla. Řekl, abych mu řekla číslo svého pokoje. Ptala jsem se, proč, on že aby mohl zazvonit, až přijde večer a bude chtít pustit přespat. Vysvětlila jsem mu, že to nemá cenu, protože žádný zvonek dole není, ale že když se teda dohodl se správcem, tak že mu příjdu večer otevřít, když mi řekne v kolik. Řekl v deset, a když ani na jedněch svých náramkových hodinkách (měl je na obou rukách) nenašel správný čas, musel se zeptat chlapců, co procházeli okolo. Pak odešel s tím, že v těch deset mu příjdu otevřít. Jak odešel, přišel ke mně správce koleje a ptal se mě, jestli toho člověka znám, řekla jsem, že ne. Správce mi pověděl, že se ho ptal, jestli tam smí přespat, ale že v žádném případě, že kolej je jen pro studenty a ve spol. místnosti nikdo cizí spát nesmí. A že abych si dávala pozor.
Když jsem se vrátila na kolej, přišlo mi to celý takový divný, tak jsem to zaskypovala Mírovi. Míra se strašně rozčílil, že jak je možný, že jsem se bavila s úchylem na první pohled. Načež mi konečně docvaklo co mi mělo dojít už dávno, že ten chlapík zřejmě nejen nebyl absolvent Harvardu, ale že mu hlavně nejspíš vůbec nešlo o přespání. Začala jsem se hrozně bát a chtěla jsem jít ještě říct správci koleje, že možná chlapík v deset přijde ale že se omlouvám že jsem to s ním domluvila a že ho nepustím, ale správce už samozřejmě nebyl v kanceláři. Tak jsem to aspoň vyklopila pakistáncům v kuchyňce. V deset jsem byla zamčená na dva západy ve svém pokoji a klepala se strachy, jakož i celý zbytek večera, angličtině na test jsem moc nedala a spaní samozřejmě taky ne.
Druhý den, to jest včera, jsem vstala v šest, od třičtvrtě na osm psala hodinu a čtvrt angličtinu, pak jsem měla dopolední blok bürgerliches recht, pak nepovinné kafe s naší bývalou tutorkou Verou a Kristýnou, kebap s Kristýnou a odpoledne ústní angličtinu. Pak jsme jely s Kristýnou do DEZ nákupního střediska, koupily dárek pro Chiyo a já si koupila v Zaře zlevněný kalhoty a triko. Asi v sedm jsem dorazila domů s tím, že před Chiyo oslavou narozenin si musím lehnout a odpočinout, jinak se tam nevypravím. Jak jsem tak ležela, zjistila jsem, že ještě v devět se nemůžu hýbat a chce se mi hrozně spát, zatímco už bych měla být u Chiyo. Po energy drinku to bylo o dost lepší.
Chiyo oslava byla dobrá, akorát Chiyo bylo hrozně zle, ač asi moc nevypila. Podle mne to bylo tím, že se jí zhoršila nemoc štítné žlázy, v poslední době dost zhubla. Uklidily jsme se Serenou a Alicií u Chiyo na koleji po oslavě a uložily Chiyo do postele. Při odchodu se k nám odněkud přidala Chantal a Antoine a jejich švýcarští přátelé a mířili jsme do Hofgarten, kam tu všichni každé úterý chodí, jen já tam nikdy nebyla. Těšila jsem se, že konečně uvidím ten proslulý klub. Ale samozřejmě týpci u dvěří odmítli pustit Chantaliny kamarády dovnitř, což znamenalo, že tak rychle jak jsme přišli jsme zase odešli, pak jsem se ještě šla s ostatními podívat na Plateau, další super známý klub kde jsem nikdy nebyla, a kde v úterý nikdo nebyl, protože se tam chodí v pondělí. Nebo kdy. No, hned jsem šla pryč na svůj nightliner a konečně spát. Dnes jsme chtěly jet lyžovat ale kvůli počasí jsme to zabalily. Večer jsme se Simone pozvané ke Kristýně na večeři. Se těším, až mi dá čočku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
