Tak hned jak jsem se stihla během dvou dnů dát dohromady z nedělních ferrat, čekala nás včera náročná cesta do Curychu. Jeli jsme na utkání základní skupiny D mezi námi (ČR) a Finskem. Výprava proběhla v postarším Volkswagenu combi a zůčastnily jsme se jí já s Kristýnou a dále Eetu, Aleksi a Iina, to jsou erasmáci z Finska. Moc je neznám, jediného snad Eetu. A jediné, co o nich vím, je, že Eetu chodí s Najou ze Slovinska a Iina chodí s Aleksi. Nejlepší na celém hokeji byla pro mne asi příprava ve fanouškovské vesničce, kde mne překvapilo množství Čechů na jednom místě v zahraničí. Přišlo mi to takové absurdní, že člověk jede z Insbruku do Curychu aby si tam vlastně pokecal česky. A anglicky s Finy.
Hokej sám byl strašlivý, ne, že bychom asi tak strašně hráli, ale ty strašné nervy. Po první třetině, kdy jsme dostali první gól, další dali v oslabení a pak to vytáhli na 3:1 jsem byla naprosto grogy a přála si, aby nějaká dobrá duše vymyslela, že hokej se hraje jen jednou dvacet minut. Bohužel přišly další dvě třetiny, během nichž jsme většinu času odehráli v oslabení, a tak jsme samozřejmě inkasovali další tři góly a nakonec prohráli. Celé dvě zbývající třetiny jsem se ale už na hru nesoustředila a spíš přemýšlela nad pojmy jako "chléb a hry" a "tanec na potápějící se lodi", což je ideální pro hokejového fanouška.
Cestu zpátky jsem komplet prospala, dorazili jsme ve tři, a asi po hodince tady jsem pokračovala ve spaní...a teď píšu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat