Tak hned jak jsem se stihla během dvou dnů dát dohromady z nedělních ferrat, čekala nás včera náročná cesta do Curychu. Jeli jsme na utkání základní skupiny D mezi námi (ČR) a Finskem. Výprava proběhla v postarším Volkswagenu combi a zůčastnily jsme se jí já s Kristýnou a dále Eetu, Aleksi a Iina, to jsou erasmáci z Finska. Moc je neznám, jediného snad Eetu. A jediné, co o nich vím, je, že Eetu chodí s Najou ze Slovinska a Iina chodí s Aleksi. Nejlepší na celém hokeji byla pro mne asi příprava ve fanouškovské vesničce, kde mne překvapilo množství Čechů na jednom místě v zahraničí. Přišlo mi to takové absurdní, že člověk jede z Insbruku do Curychu aby si tam vlastně pokecal česky. A anglicky s Finy.
Hokej sám byl strašlivý, ne, že bychom asi tak strašně hráli, ale ty strašné nervy. Po první třetině, kdy jsme dostali první gól, další dali v oslabení a pak to vytáhli na 3:1 jsem byla naprosto grogy a přála si, aby nějaká dobrá duše vymyslela, že hokej se hraje jen jednou dvacet minut. Bohužel přišly další dvě třetiny, během nichž jsme většinu času odehráli v oslabení, a tak jsme samozřejmě inkasovali další tři góly a nakonec prohráli. Celé dvě zbývající třetiny jsem se ale už na hru nesoustředila a spíš přemýšlela nad pojmy jako "chléb a hry" a "tanec na potápějící se lodi", což je ideální pro hokejového fanouška.
Cestu zpátky jsem komplet prospala, dorazili jsme ve tři, a asi po hodince tady jsem pokračovala ve spaní...a teď píšu.
čtvrtek 30. dubna 2009
neděle 26. dubna 2009
Ferraty? Ale jděte...
Tak my jdeme. Tedy dneska jsme s Kašou osedlaly naše okolované oře a vyjely směr Kaiser-Max Klettersteig. Již dlouho jsem chtěla ozkoušet ferraty, a tohle se zdálo jako vhodná příležitost. Kaša je horolezkyně, vyzná se v tom a našla tady poblíž tuhle stěnu. S možností odpojit se v půlce, podle hodnocení sice i v první části úseky s náročností D - "sehr schwer", ale to je relativní, kdoví, že... V pátek jsme si vypůjčily v místním Alpenvereinu (jehož jsme obě členem) Y-lano se karabinami (fakt nevim, jak se jmenuje) a já navíc helmu. Sedáky obě máme.
Hned po příjezdu na místo mi Kaša vysvětlila jak pracovat s karabinami. Mezitím jsme potkaly holku v lezeckých botách a kluka, zřejmě portugalce, jejího kamaráda, v botách do města, kteří to po pár metrech vzdali. Kluk, ač vyhlížel nikoli nesportovně, byl úplný začátečník a odhadl se, že to nezvládne. No ale já, v botách z vibramu a vůbec? Nenechala jsem se zneklidnit a šly jsme na to. První polovina výstupu se dala, s tím, že některá místa byla na první pohled nepřekonatelná ale když se noha vyhodila opravdu vysoko, šlo to. Po prvním náročnějším úseku na začátku se mi klepaly ruce, nohy a hlas, dost mě bolely dlaně a předloktí. Ale řekla jsem si, že je moc brzo na to to vzdát a lezla dál s tím, že uvidím. Občas mne trošku vykolejil fakt, že jediná možnost lezení bylo zapřít se o řetěz dvacet centimetrů od stěny a takhle vylézt o tři metry. Další rozčarování (ale to už bych mohla být zvyklá) přicházelo, když náš předcházeli nejen sportovně vyhlížející chlapíci, ale i rozesmáté skupinky, které vypadaly jako rodinky na odpolední procházce. V jednu chvíli jsem měla pocit, že vedle mne po kolmé stěně stoupá maminka s kočárkem a štrikuje, ale to až v druhé části, na kterou se moc nepamatuji.
Ve druhé polovině výstupu jsem se zasekla. Bylo to odhadem tak po hodině a kusu lezení. Možná dvou. Měla jsem v sobé banán (dbaje Mírových rad: Musíš hlavně hodně jíst), ale ani ten mi nijak nedodával potřebnou energii. Nešlo mi už se přitahovat rukama, neměla jsem švih a terén se dost zhoršil. Kolem nás si to nahoru hopkal další asi padesátiletý typický tirolák, a zřejmě mu došlo, že jsem poněkud disabled. Dostal z Kaši další karabinu a lano, a začal lézt se mnou. Pořád se smál, a říkal, že to půjde, a tahal mě nahoru. Říkal mi, kam mám stoupnout připomínal, abych přehákávala karabiny správně. Já se jen celou dobu omlouvala a nějak lezla dál a modlila se, aby už byl konec. A do toho vítr. Zpětně vidím jako největší štěstí, že vůbec netrpím na závratě a nebojím se, jinak bych se v tý panice, ve které jsem na konci byla, zbláznila. Pán byl hrozně hodný a bez něj bych to asi nikdy nevylezla, ale samozřejmě nepociťoval nutnost dělat pauzy, a tak jsem tu šílenou nekonečnou druhou část prolezla bez přestávky. No ono nejspíš to bylo nutné, protože se tam normálně postavit nikde nedalo. Párkrát jsem už jen visela a omlouvala se, že už nemůžu. No musela :) A tak jsem to dolezla. Pán se odešel smát do úseku s náročností E (nejtěžší), my jsme s Kašou posvačily v takové jeskyni a vydaly se po cestě dolů. Bohužel jsme tedy musely ještě dost nahoru, protože bylo třeba obejít lom, co nám stál v cestě, ale proti lezení bylo všechno brnkačka. I cesta na kole do Innsbrucku.
Tady jsem se najedla, umyla, vyndala kusy skal z očí (mimochodem helma byla fakt nutnost, ještě dole při první přestávce mi jen tak spanul kamínek na prst a nadělal škody jak na kostele:)), okamžitě padla do postele a přes hodinu jenom spala. Teď se civilizuji dál a říkám si, jestli bych ty nápisy sehr schwer neměla jednou začít brát vážně.
Tohle je takové vtipné doplnění, než dostanu z Kaši její fotky z místa činu, všechny mé modřiny nutno dodat vznikly plánovaně a nikoli omylem, když jsem se koleny chytala kamenů :)
P.S. Jediné české hodnocení i s obrázky, co jsem našla, je tady. Je to asi v půlce, stačí si vyhledat "kaiser".
Hned po příjezdu na místo mi Kaša vysvětlila jak pracovat s karabinami. Mezitím jsme potkaly holku v lezeckých botách a kluka, zřejmě portugalce, jejího kamaráda, v botách do města, kteří to po pár metrech vzdali. Kluk, ač vyhlížel nikoli nesportovně, byl úplný začátečník a odhadl se, že to nezvládne. No ale já, v botách z vibramu a vůbec? Nenechala jsem se zneklidnit a šly jsme na to. První polovina výstupu se dala, s tím, že některá místa byla na první pohled nepřekonatelná ale když se noha vyhodila opravdu vysoko, šlo to. Po prvním náročnějším úseku na začátku se mi klepaly ruce, nohy a hlas, dost mě bolely dlaně a předloktí. Ale řekla jsem si, že je moc brzo na to to vzdát a lezla dál s tím, že uvidím. Občas mne trošku vykolejil fakt, že jediná možnost lezení bylo zapřít se o řetěz dvacet centimetrů od stěny a takhle vylézt o tři metry. Další rozčarování (ale to už bych mohla být zvyklá) přicházelo, když náš předcházeli nejen sportovně vyhlížející chlapíci, ale i rozesmáté skupinky, které vypadaly jako rodinky na odpolední procházce. V jednu chvíli jsem měla pocit, že vedle mne po kolmé stěně stoupá maminka s kočárkem a štrikuje, ale to až v druhé části, na kterou se moc nepamatuji.
Ve druhé polovině výstupu jsem se zasekla. Bylo to odhadem tak po hodině a kusu lezení. Možná dvou. Měla jsem v sobé banán (dbaje Mírových rad: Musíš hlavně hodně jíst), ale ani ten mi nijak nedodával potřebnou energii. Nešlo mi už se přitahovat rukama, neměla jsem švih a terén se dost zhoršil. Kolem nás si to nahoru hopkal další asi padesátiletý typický tirolák, a zřejmě mu došlo, že jsem poněkud disabled. Dostal z Kaši další karabinu a lano, a začal lézt se mnou. Pořád se smál, a říkal, že to půjde, a tahal mě nahoru. Říkal mi, kam mám stoupnout připomínal, abych přehákávala karabiny správně. Já se jen celou dobu omlouvala a nějak lezla dál a modlila se, aby už byl konec. A do toho vítr. Zpětně vidím jako největší štěstí, že vůbec netrpím na závratě a nebojím se, jinak bych se v tý panice, ve které jsem na konci byla, zbláznila. Pán byl hrozně hodný a bez něj bych to asi nikdy nevylezla, ale samozřejmě nepociťoval nutnost dělat pauzy, a tak jsem tu šílenou nekonečnou druhou část prolezla bez přestávky. No ono nejspíš to bylo nutné, protože se tam normálně postavit nikde nedalo. Párkrát jsem už jen visela a omlouvala se, že už nemůžu. No musela :) A tak jsem to dolezla. Pán se odešel smát do úseku s náročností E (nejtěžší), my jsme s Kašou posvačily v takové jeskyni a vydaly se po cestě dolů. Bohužel jsme tedy musely ještě dost nahoru, protože bylo třeba obejít lom, co nám stál v cestě, ale proti lezení bylo všechno brnkačka. I cesta na kole do Innsbrucku.
Tady jsem se najedla, umyla, vyndala kusy skal z očí (mimochodem helma byla fakt nutnost, ještě dole při první přestávce mi jen tak spanul kamínek na prst a nadělal škody jak na kostele:)), okamžitě padla do postele a přes hodinu jenom spala. Teď se civilizuji dál a říkám si, jestli bych ty nápisy sehr schwer neměla jednou začít brát vážně.
Tohle je takové vtipné doplnění, než dostanu z Kaši její fotky z místa činu, všechny mé modřiny nutno dodat vznikly plánovaně a nikoli omylem, když jsem se koleny chytala kamenů :)
P.S. Jediné české hodnocení i s obrázky, co jsem našla, je tady. Je to asi v půlce, stačí si vyhledat "kaiser".
středa 22. dubna 2009
Itálie
Na začátek mého psaní by se nejspíš hodilo krátce okomentovat dost dlouhou pauzu, která tady proběhla. No nechtělo se mi psát :D
Nového je velmi mnoho, tak stručně, byly jsme 4 dny v Itálii, 2,5 ve Florencii a 1,5 v Janově, dvě noci v nočním vlaku, dvě v hostelu a jednu u Evy (Kristýny kamarádky, která je v Janově na Erasmu) v bytě. Itálie je krásná, co mi přišlo zajímavé:
1) Káva je v běžné Itálii levná a výborná, pije se z maličkých hrníčků jako superkoncentrát ve stoje, či spíše v běhu. Nezvyklému středoevropanovi způsobuje mírný rauš až nevolnost.
2) Angličtina stačí v hostelech, na ulici se s ní domluvíte asi jako v ČR, takže skoro vůbec. Je praktické mít s sebou italsky mluvící Kristýnu či ještě lépe rodilou mluvčí Serenu, která Vám domluví, co potřebujete. Italština je ale jednoduchá a rozumět jde lehce. Vpodstatě stejně jako tirolské němčině po patnácti letech učení se německy.
3) Pizza je také levná a výborná, pokud ji jíte každý den, vystavujete se riziku přejedení se kynutým těstem, které trvá přesně dokud si nedáte další.
4) Černoši okolo přístavu v Janově jsou opravdu otravní a nabízejí úplně všechno, tedy nenabízejí ale rovnou na vás ty věci vážou, přidělávají, vrážejí do ruky a pak se dožadují zaplacení, a vy se těžko dovoláte toho, že jste to přece nechtěli. Máte to, tak co.
5) Po návratu z Itálie je velmi naivní čekat, že se za den a půl naučíte na zkoušku ze Schadenersatzu.
Končí mi hodina, tak končím psaní ;)
Nového je velmi mnoho, tak stručně, byly jsme 4 dny v Itálii, 2,5 ve Florencii a 1,5 v Janově, dvě noci v nočním vlaku, dvě v hostelu a jednu u Evy (Kristýny kamarádky, která je v Janově na Erasmu) v bytě. Itálie je krásná, co mi přišlo zajímavé:
1) Káva je v běžné Itálii levná a výborná, pije se z maličkých hrníčků jako superkoncentrát ve stoje, či spíše v běhu. Nezvyklému středoevropanovi způsobuje mírný rauš až nevolnost.
2) Angličtina stačí v hostelech, na ulici se s ní domluvíte asi jako v ČR, takže skoro vůbec. Je praktické mít s sebou italsky mluvící Kristýnu či ještě lépe rodilou mluvčí Serenu, která Vám domluví, co potřebujete. Italština je ale jednoduchá a rozumět jde lehce. Vpodstatě stejně jako tirolské němčině po patnácti letech učení se německy.
3) Pizza je také levná a výborná, pokud ji jíte každý den, vystavujete se riziku přejedení se kynutým těstem, které trvá přesně dokud si nedáte další.
4) Černoši okolo přístavu v Janově jsou opravdu otravní a nabízejí úplně všechno, tedy nenabízejí ale rovnou na vás ty věci vážou, přidělávají, vrážejí do ruky a pak se dožadují zaplacení, a vy se těžko dovoláte toho, že jste to přece nechtěli. Máte to, tak co.
5) Po návratu z Itálie je velmi naivní čekat, že se za den a půl naučíte na zkoušku ze Schadenersatzu.
Končí mi hodina, tak končím psaní ;)
čtvrtek 9. dubna 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
