Leden v Innsbrucku

Byl střídavě oblačný, ale rozhodně se toho hodně dělo. Navázala jsem na svůj koncolistopadoaprosincový úspěch, kterýmžto bylo poznání mých skvělých erasmus kolegů. A jak už to tak chodí, jak jsem stihla Chantal, Antoina a Simone poznat, tak mi zase odjeli. Ale vpodstatě si stěžovat nemůžu, mou největší starostí v lednu bylo, jak vměstnat učení, školu, lyžování a party do jednoho života. No jak se mi to ne/povedlo je vidět od včerejška. To jsem se dozvěděla, že jsem neudělala své jediné právní zkoušky z tohoto semestru, jednu co jsme psali minulou středu a jednu stihli hned opravit, psali jsme ji včera. Nepotěšilo mne to a když k tomu přičtu, že jsem od minulého čtvrtka chromá na pravé rameno kvůli jednomu hrůzostrašnému pádu (ale aspoň už neberu ty driáky na bolest, co po nich je člověk tak blbej:)), a to, že od víkendu se mi rozjel zánět dutin a je mi mizerně, vlastně by se dalo říct, že si to tady skvěle užívám.

Nevím, o čem psát dřív, tak třeba o mém veselém úrazu, abych tady zase jednou měla nějaké to poučení. Tak prosimvás, moji milí rekrační lyžaři, když neumíte lyžovat, jste unavení a nechcete, nechoďtě na nejtěžší černou sjezdovku v areálu s nápisem SCHWER/HARD, a už vůbec tam nechoďte v půl čtvrté odpoledne, když už je jeden led. A nenechte se Chantal ukecat, že to s ní zvládnete, když ona je instruktorka snowboardingu a může si tisíckrát myslet, že vám to zvedne sebevědomí, když to dáte. Protože se taky může stát, že ještě po deseti minutách budete stát pět metrů pod startem a klepat se strachy, pak se to rozhodnete rozjet, vyjedete ze sjezdovky, pak se budete chtít vrátit ale překvapí vás obrovský ledový šutr a pak už jenom poletíte jako superman na ruku/ústa a posléze pár desítek metrů dolů protože takový ty skoro kolmý sjezdovky nejsou moc přátelský ke spadnuvším, pokoušejícím se zabrzdit. A pak se nějak dáte dohromady a budete se chtít zvednout a zjistíte, že to nejde, protože vám nefunguje ruka, a to bude teprv pořádnej šok. Budete sedět, snažit se dejchat a nevypadat jako naprostá troska, což vzhledem k okolnostem bude naprosto nemožné. Prostě nestojí to za to a tak. Konec poučovací části.

No, k happyendu u tohoto pádu naštěstí došlo, ať vypadal sebehůř a rameno bolelo sebevíc, jsou to jen svaly, dnes jsem byla po týdnu na RAMENNÍ AMBULANCI (ano, fakt tu něco takového existuje, tak je pravda, že tu z těch lyžovacích úrazů doktoři žijou), podle rentgenu, ultrazvuku a pohybových vyšetření je vše vpořádku a svaly je třeba jen rozcvičit, taky už to skoro nebolí a ani už mi dokonce ruka nikam nevystřeluje. Jen občas když se leknu nebo udělam prudký pohyb, tak to strašně zabolí, ale beru to jako součást terapie.

Ale tak k něčemu pozitivnímu. Dneska jsem půjčila Matějovi, to je polák tady na koleji, mlíko, a on mi dal dva energy drinky, protože on je sportovec a ta firma co je vyrábí, tak ho sponzoruje. To mne nebývale potěšilo. V lednu bylo ještě hezké, jak jsme byly s Kristýnou a Chiyo na Raclette u Simone. Simone je z Německa ale z hranic se Švýcarskem, ta oblast se jmenuje myslím Schwarzwald, a Raclette je typická Švýcarská věc. Je to takový tuhý sýr, co se dá rozpéct do speciální věci, a pak se to jí s bramborami, sype se na to kukuřice a k tomu se přikusuje nakládaná cibulka, okurčičky nebo kukuřičky. Bylo to moc dobré a moc jsme se nacpaly, ale pak jsme si stejně ještě musely dát kousek lineckýho koláče od Simoniny babičky s malinovou marmeládou, protože ten je moc moc dobrý.

Další pozitivní věc je, že se můžu těšit na hokej. Koupily jsme si totiž s Kristýnou v nějakém záchvatu lístky na utkání ČR - Finsko na 29.4. do Curychu. Pojedou tam totiž Erasmus Finové, Iina, Eetu a Aleksi, tak to bude fajn, protože budem fandit opačně a hlavně musíme vyhrát!

No a teď v nejbližší době mám před sebou tři zkoušky v Praze, ale to až ve druhé polovině února. Naplánovala jsem si, že tu zůstanu kvůli lyžování, a do toho se budu jen učit. No uvidíme, jak to se mnou bude, co bude říkat můj zánět dutin a rameno a vůbec.