Pozdrav mému blogu

Zdravím svůj rakouský blog z Prahy! V Praze je hnusně, občas sněží, občas je prostě jenom zataženo. Televize tu běží v češtině a internet je úplně stejný, jako v Innsbrucku. Jsem pořád nemocná ale cesta tourbusem mi nijak výrazně neuškodila, což mne samotnou příjemně překvapilo. Právě si v kuchyni nechávám povolit zmrzlinu H.D. a vystydnout čaj proti nachlazení. Protichůdnost těchto jevů mne naplňuje spokojeností. A blog bude mít nejspíš zase chvíli pauzu. Ale né zas tak dlouho.

Troska

Jsem já, troskuji rád. Dal bysis toust? Dneska se mi podařilo dvakrát se vypotit a prospat celý den, teď čekám, až mi trošku oschne postel a půjdu se zase zahrabat a spát, doufejme. Od včerejška jsem naprosto nepoužitelná, díky nějaké obzvláště vypečené chřipce, kterou tu má asi polovina lidí, a v Praze asi taky podle toho, co říkal Míra. Nejlepší samozřejmě je, že se nemůžu učit, takže se možná vykašlu na jednu pražskou zkoušku. O lyžování nemluvě. Prostě vychází mi všechno uplně výborně.

Mám nový účes

A asi je to povrchní a tak, ale je to taky událost, tak jsem se rozhodla ji zde na blogu prezentovat. Vpravo jsou fotky, dá se prokliknout se na album picasa. Chvála či kritika nechť se snáší na adresu mé kamarádky Evičky (a mojí, co se týče kvality fotek a debilního výrazu).

Jinak se průběžně léčím, učím a čekám, že si ještě trošku zalyžuji. Včera večer dávali v televizi dokument o rakouském mrtvém zpěvákovi Falcovi, to bylo hezké. To jen pro ilustraci, kolik je nového :)

Leden v Innsbrucku

Byl střídavě oblačný, ale rozhodně se toho hodně dělo. Navázala jsem na svůj koncolistopadoaprosincový úspěch, kterýmžto bylo poznání mých skvělých erasmus kolegů. A jak už to tak chodí, jak jsem stihla Chantal, Antoina a Simone poznat, tak mi zase odjeli. Ale vpodstatě si stěžovat nemůžu, mou největší starostí v lednu bylo, jak vměstnat učení, školu, lyžování a party do jednoho života. No jak se mi to ne/povedlo je vidět od včerejška. To jsem se dozvěděla, že jsem neudělala své jediné právní zkoušky z tohoto semestru, jednu co jsme psali minulou středu a jednu stihli hned opravit, psali jsme ji včera. Nepotěšilo mne to a když k tomu přičtu, že jsem od minulého čtvrtka chromá na pravé rameno kvůli jednomu hrůzostrašnému pádu (ale aspoň už neberu ty driáky na bolest, co po nich je člověk tak blbej:)), a to, že od víkendu se mi rozjel zánět dutin a je mi mizerně, vlastně by se dalo říct, že si to tady skvěle užívám.

Nevím, o čem psát dřív, tak třeba o mém veselém úrazu, abych tady zase jednou měla nějaké to poučení. Tak prosimvás, moji milí rekrační lyžaři, když neumíte lyžovat, jste unavení a nechcete, nechoďtě na nejtěžší černou sjezdovku v areálu s nápisem SCHWER/HARD, a už vůbec tam nechoďte v půl čtvrté odpoledne, když už je jeden led. A nenechte se Chantal ukecat, že to s ní zvládnete, když ona je instruktorka snowboardingu a může si tisíckrát myslet, že vám to zvedne sebevědomí, když to dáte. Protože se taky může stát, že ještě po deseti minutách budete stát pět metrů pod startem a klepat se strachy, pak se to rozhodnete rozjet, vyjedete ze sjezdovky, pak se budete chtít vrátit ale překvapí vás obrovský ledový šutr a pak už jenom poletíte jako superman na ruku/ústa a posléze pár desítek metrů dolů protože takový ty skoro kolmý sjezdovky nejsou moc přátelský ke spadnuvším, pokoušejícím se zabrzdit. A pak se nějak dáte dohromady a budete se chtít zvednout a zjistíte, že to nejde, protože vám nefunguje ruka, a to bude teprv pořádnej šok. Budete sedět, snažit se dejchat a nevypadat jako naprostá troska, což vzhledem k okolnostem bude naprosto nemožné. Prostě nestojí to za to a tak. Konec poučovací části.

No, k happyendu u tohoto pádu naštěstí došlo, ať vypadal sebehůř a rameno bolelo sebevíc, jsou to jen svaly, dnes jsem byla po týdnu na RAMENNÍ AMBULANCI (ano, fakt tu něco takového existuje, tak je pravda, že tu z těch lyžovacích úrazů doktoři žijou), podle rentgenu, ultrazvuku a pohybových vyšetření je vše vpořádku a svaly je třeba jen rozcvičit, taky už to skoro nebolí a ani už mi dokonce ruka nikam nevystřeluje. Jen občas když se leknu nebo udělam prudký pohyb, tak to strašně zabolí, ale beru to jako součást terapie.

Ale tak k něčemu pozitivnímu. Dneska jsem půjčila Matějovi, to je polák tady na koleji, mlíko, a on mi dal dva energy drinky, protože on je sportovec a ta firma co je vyrábí, tak ho sponzoruje. To mne nebývale potěšilo. V lednu bylo ještě hezké, jak jsme byly s Kristýnou a Chiyo na Raclette u Simone. Simone je z Německa ale z hranic se Švýcarskem, ta oblast se jmenuje myslím Schwarzwald, a Raclette je typická Švýcarská věc. Je to takový tuhý sýr, co se dá rozpéct do speciální věci, a pak se to jí s bramborami, sype se na to kukuřice a k tomu se přikusuje nakládaná cibulka, okurčičky nebo kukuřičky. Bylo to moc dobré a moc jsme se nacpaly, ale pak jsme si stejně ještě musely dát kousek lineckýho koláče od Simoniny babičky s malinovou marmeládou, protože ten je moc moc dobrý.

Další pozitivní věc je, že se můžu těšit na hokej. Koupily jsme si totiž s Kristýnou v nějakém záchvatu lístky na utkání ČR - Finsko na 29.4. do Curychu. Pojedou tam totiž Erasmus Finové, Iina, Eetu a Aleksi, tak to bude fajn, protože budem fandit opačně a hlavně musíme vyhrát!

No a teď v nejbližší době mám před sebou tři zkoušky v Praze, ale to až ve druhé polovině února. Naplánovala jsem si, že tu zůstanu kvůli lyžování, a do toho se budu jen učit. No uvidíme, jak to se mnou bude, co bude říkat můj zánět dutin a rameno a vůbec.