Úprava blogu

Dnes jsem se chystala blog úplně smazat, ale když jsem exprtovala jeho obsah, všimla jsem si několika nových komentářů pod článkem Škola Aria, které mi přišly dost zajímavé. Rozhodla jsem se tedy svůj webový zápisník ještě na veřejnosti ponechat a přidat do pravého panelu pole s posledními komentáři. A kdyby někdo měl nápad, co s tímhle blogem dál, sem s ním. Díky. ("Smazat!" znám:))

Poslední den

v Innsbrucku je za mnou. Dneska, včera i předevčírem jsme byli s Mírou na výletech. Nejlepší byl dnešek, kdy jsme byli na Kühtai. Vyjeli jsme lanovkou nahoru a pak šli pomalým klesáním dolů. Takový důchodcovský okruh, ale protože Kühtai miluji, bylo to parádní. Dokonce oproti předchozím dvěma dnům ani skoro nepršelo. Potkali jsme spoustu krav, ovce i koně, a fotili se s nimi. Lidé tam byli jako obvykle skvělí a milí a celý den mne nenapadlo, že vlastně tohle je můj poslední den v Innsbrucku. Došlo mi to, když jsme nastoupili do auta a vyjeli směrem Innsbruck. A od té doby jsem vesměs depresivní, nešťastná a nezábavná. Byla jsem se rozloučit dole s Clionou, a teď si na žal dávám litry rýžové kaše.

Tak tedy, tohle je konec, konec psaní blogu a hlavně konec mého pobytu v Innsbrucku. Jsem nesmírně vděčná za možnost strávit tak jedinečný rok ve městě mých snů. Nejspíš ještě moc nechápu, jak moc mě pobyt tady poznamenal a kolik mne toho naučil, a netuším, jak to ovlivní moji životní pouť. Každopádně bych moc ráda vrátila do společnosti všechno, co mi ona dala tím, že mi umožnila tohle všechno. Děkuju.

Trpělivým čtenářům pak děkuji za pozornost a přeji jen vše dobré. A Innsbrucku aby navždycky zůstal městem se srdcem na dlani tak, jak jsem ho poznala já.

Loučení

Za posledních čtrnáct dní se událo spousta významých i nevýznamných událostí. Asi nejvýznamnější byla návštěva mamky, se kterou jsme prochodily celý Innsbruck a hlavně všechna muzea, kostely, věže, zámek, skokanský můstek...prostě všechno. Mamka tu byla pět dní, z toho první a poslední trávila více méně sama (já se věnovala škole), a prostřední tři jsme si obě pořídily Innsbruck all inclusive card a obdivovaly pamětihodnosti.

Zkoušky jsem nakonec nejspíš všechny zvládla, teď ještě musím psát jednu kompenzační práci, kvůli tomu, že jsem na Business English chyběla víc, než jak 20% času. Je to trochu opruz, hlavně kvůli tomu, že jsme to s Kristýnou zameškaly proto, že MCI udělala změnu v rozvrhu a my už měly na tu dobu naplánované zkoušky v Praze.

Jinak se v poslední době necítím nejlíp, dopadá na mne nadcházející konec Erasma, a ač už se těším moc na Míru, život v Praze a dokonce i na práci:), jsem z toho nějaká přešlá. Každý večer má někdo z kamarádů rozlučku, všichni jsou v depresích a odjíždějí. Jediný, kdo přijel a byl skvělý byla Serena, která tu byla v minulém semestru. Byly jsme s ní a s Kristýnou a Evičkou na výletě.

Ve středu přijede Míra, tak se těším na čtyři dny výletů. Pak v pondělí pojedeme do Prahy a tím skončí definitivně moje Innsbrucké životní intermezzo :)

První pád...

Vodopád. Erster Fall, Wasserfall. Lehner Wasserfall. A žádný pád, nebojte se. Naopak. První úspěšná ferrata. Žádný větší problém, krásná příroda, perfektní zážitek. Byla to paráda. Dneska okolo poledne jsme vyjely autem směr Ötztal spolu s Kašou a Hilkkou, studentkou medicíny z Finska. Po hodině a půl jsme konečně našly vesnici Lehn. K našemu překvapení totiž v jednom Ötzském údolí stojí dvě pidivesničky stejného jména...

Lezení bylo tentokrát perfektní, stezka výborně zajištěná, spousta stoupaček a kramlí, hodně traverzů. Nebýt slejváku, který nás zastihl ve třetí třetině, bylo by to úplně ideální, ale zase není nad to, když lezete a všude a zejména do obličeje, když se kouknete nahoru vám stékají proudy vody a nejlepší je chytnout nějakou ještě zatím relativně suchou částí těla/oblečení takový roztomilý malinký vodopádek, co se z toho deště na vaší skále udělal. Nutno říct, že mne tento deštíček také připravil o poslední zbytky únavy či pociťování zánětu dutin. Vlastně jsem ho přežila vpohodě díky dobrému vybavení - GoreTex bundě a stoletým šusťákům ze sekáče, které super rychle schnou.

Nahoře jsme posvačily a vydaly se zase dolů. Podle ukazatele jsme lezly dvě hodiny. Ale stejně jako minule jsem naprosto ztratila pojem o čase. Za dvacet minut jsme byly dole a aby té šílené horské idyly nebylo málo, přišly holky na to, že bychom se mohly jet vykoupat do nedalekého horského jezera. A tak jsme jely. To jezero....to bylo snad nejkrásnější místo, jaké jsem v životě viděla. Ticho rušili jen ptáci a šumění větru, po dešti bylo krásně jarně-horsky letně vlhko a nad jezerem se tyčily ty staré známé ale přesto vždycky jiné Alpy se sněhem na vzdálenějších vrcholcích. Plavat jsem nešla, mám zánět dutin a kašlu, vlastně celý včerejšek jsem ležela v posteli a nemohla se hýbat, ale zato jsem fotila a fotila. Holky, ty dvě hlavy ve vodě pod Alpami:) Jenže Kaši foťákem, tak z ní ta fota nejdříve budu muset vymlátit...moje jsem i s mými komentáři zatím nahrála na Picasu. Lidi jezděte v létě do Alp, je to paráda.

Update: Přidala jsem ke svým do alba vpravo a na mezihorní Picase Kaši fotky.

Delegace, part 2

Nedávno při letu na paraglydu v Argentině, popíjejíc svou oblíbenou dvousetletou whisku s kamarádem z Mensa international, britským princem, kterého nemohu jmenovat, protože by to ohrozilo jeho bezpečnost, jsem tak přemýšlela, co jsem jen ještě za tu dobu, co jsem tady, nestihla udělat. A jedna věc mě napadla. Nepozvala jsem mamku. A tak jsem tak učinila a ona mne plánuje navštívit příští týden mezi středou a nědělí.

Jinak nic moc nového, zkoušky se nějak zvládají, v mezičase spím či čtu, zítra vyrážíme s Hilkou a Kašou na ferraty, tedy za předpokladu, že se ráno probudím v lepší kondici, než jsem teď, protože teď by mě nedostali nejspíš nikam. Dneska ráno jsme psali zkoušku z IuK, předmět o zpracování informací a komunikaci v podnikání, docela mě to bavilo. Po zkoušce jsme šly s děvčaty do kavárny a pak odpoledne se všemi spolužáky a učitelem do Hofgarten na kávu/čaj/weissüs. Já měla minerálku. Pak jsme si koupila na oběd kebap, jela domů a od té doby jen spím. A jdu zase. Dobrou noc.

Pozvolna

se blížíme ke konci Erasmu. Ještě zbývá několik zkoušek, asi dva tři bloky s Zeilerem (moji spolužáci), dva dny s international semestrem a dokončení projektu taky s international semestrem.

V sobotu ráno jsem přetápala z Tourbusu na kolej, kde jsem se osprchovala, najedla a pokračovala rovnou směrem MCI, jelikož nám přesunuli školu z odpoledne na dopo. Po příchodu jsem se opět najedla, zalezla do postele a s dvouhodinovou večerní přestávkou spala až do včerejšího (nedělního) rána, konkrétně do šesti hodin. V sedm jsem vyjela směr Kaši kolej, kde jsme se velmi zvolna naskládali do auta a vyjeli lyžovat na Kaunertaler Gletscher. Ten je poměrně daleko a ještě jsem ho neviděla, tak jsem byla ráda, že jsem se tam mohla podívat. Počasí nic moc, sněžilo a bylo zataženo, přesto ale viditelnost celkem dobrá a sněžení aspoň přineslo kvalitní čerstvý sníh. Večer jsem byla pochopitelně opět unavená, ale podařilo se mi tu trošku odklidit ještě nevybalené i jiné věci.

Dneska jsme plánovaly jít na výlet s Kašou a Monikou, je docela pěkně, ale protože jsem nedávno dobrala antibiotika a necítím se zrovna košer, tak jsem svou účast zrušila. A těším se na zítřejší prezentaci, která bude součástí zkoušky z angličtiny, a kterou ještě vůbec neumím.

PDP

Pět Dní v Praze. Dneska večer odjíždím, ve čtvrtek dělám v Praze zkoušku, vracím se nejspíš příští sobotu ráno a v sobotu odpoledne už mam školu, v pondělí prezentaci, ve středu zkoušku...krásné plány. Jsem děsně unavená, přisuzuji to antibiotikům, kafe nepomáhá ale aspoň mě přibližuje normálu. Snažím se co nejvíc učit to životko (právo životního prostředí, neboli až žijí Ptačí oblasti a ochrana tuleňů v Antarktidě. Tedy nic proti ptákům a tuleňům ale tenhle předmět mi prostě až tolik nedává no.) Ale dost učení. Těším se na Tourbus, tedy vlastně se vůbec netěším ale jen doufám, že na mne zbyde alespoň dvousedačka a trošičku se vyspím. Pak okolo páté v polospánku přetápu z Florence na Budějovickou a vzbudím se dopoledne v Praze. Kde snad bude blaze. Nebo alespoň trošku blažeji.

Paralýza

Tak by se dal nazvat můj momentální stav. Tak to je, když se dlouho dopředu těšíte na volno, že budete produktivní a užijete si letní dny v rakouských Alpách. Dvě noci a dva dny to vychází a třetí den se vzbudíte s horečkou, zánětem poloviny hlavy a bolestí celého těla. Toto se mi přihodilo v pondělí ráno. Bylo to vtipné zejména vzhledem k tomu, že ještě v neděli jsem byla ještě s kocovinou u Kristýny kvůli nové hlavě, pak zkoušet odpaly na golfu (núďo:) a pak s Evičkou běhat. To jsem si ještě říkala jak je perfektní, kolik mám energie. No ale ne.

Tak dnes třetí den ležím, školu jsem vzdala. Od pondělí taky beru antibiotika. A cucám strepsils a piju kapky a coldrex a léčím se. Všechno super ale nemůžu nic. Jo dobrá zpráva nakonec, ozvali se mi kvůli jedné letní brigádě, na to se docela těším jakožto na finanční zhojení. A na zajímavou zkušenost. Ale to bych sem vlastně neměla psát, to už mezi horami nebude:)

Fotky z návštěvy

Jsou nově na mezihorní picase tady

Tři dny prázdnin

jsem si užila díky návštěvě kluků. Ta se neobyčejně vydařila, hlavně díky tomu, že nám velmi přálo počasí. Dalším důvodem bylo, že se mi pro Škopka s Garthem podařilo získat pokojíček na koleji hned naproti mně i s balkonkem za moc výhodnou cenu. Takže jsme společně vařili, jedli a nemuseli se nikdy večer dělit a podobně.

První a třetí den jsme byli pěšky na výletech, první do hor nad Zirlem (Hochzirlem), třetí do hor nad Götzens, to je vesnice vedle Axamu. Viděli jsme odtamtud Axamer Lizum a Rangerrer Köpfl. A Innsbruck. Innsbruck jsme viděli i druhý den ze stanice Nordkettenbahn Seegrube. Tam jsme vyjeli v pátek odpoledne, protože já jsem dopoledne měla školu a po čtvrtečním výšlapu jsme nějak konsenzuálně vyhlásili pátek za důchodcovsky odpočívací. V sobotu proběhla největší "party", kdy jsme zlikvidovali jednak mé železné zásoby, jednak vína, která si chlapci koupili jako suvenýry domů. Tento večer se k nám přidala i Kristýna, která se jinak pilně učí na státnice.

No a v neděli po poledni mi Míra spravil kolo a pak všichni tři odjeli. Celá návštěva byla velmi milá a myslím, že i opravdu povedená. Děkuji :)

Delegace!

Dneska v noci za mnou přijede Míra, Škopek a Garth. Mám pro ně na uvítanou překvapení, které souvisí i s Mírovými narozeninami. Tak uvidíme. Budou tu do neděle, ještě musím naplánovat výlety. Mám nějaké v záloze, koupila jsem dnes mapu taky. Těším se!

Jdeme dál

A celkem nic se neděje, nicméně je třeba o tom něco napsat, abych si za dvacet let nevyčítala, že u nic nevím o sobě v době před dvaceti lety, protože jsem byla líná psát. Tedy čtenáře upozorňuji, že tenhle post je spíše deníkového charakteru a o Innsbrucku neříká skoro nic, postrádá prvky dobrodružství, akčnosti a dokonce i bytí hustým!

Tak tedy, ve čtvrtek ráno jsme dojeli z Curychu, odpoledne jsem zvládla jeden bloček Produkt a Preispolitiky, jela vrátit výbavu na lezení do Alpenvereinu, trošku prošmejdila obchody (může se zdát z tohoto vyjádření, že jsem typická žena, pro níž je sobota strávená v obchodním centru odměnou a potěšením. Ne, nakupování nesnáším a ještě větší odpor k němu jsem získala zde v Insbruku. Přitom oblečení je tu mnohdy výhodnější kupovat, než v Praze. A můj styl oblékání "chudá příbuzná" zde nepovažuju za zrovna super cool. Ale nějak to nejde změnit.) Poté jsem dorazila domů, a najednou nebylo co dělat a přede mnou tři dny volna. Tak jsem si řekla, co by, kein stress, a lehla si do postele s knížkou. V osm hodin jsem usnula, probrala se něco po třetí ráno, k půl čtvrté zabrala a jela do devíti do rána. V podobném duchu se odvíjel i páteční večer.

V sobotu jsem podnikla další výpravu do nákupního centra, pak jsme s Evičkou šly na oběd do Stadtcafé a poté na kávu do Rathausu. Večer jsem prokecala s Clionou v naší kuchyňce.

Včera (v neděli) jsem po několika změnách plánů nakonec jela s Karlem (kolega z práv co tu loni po Erasmu zůstal studovat) a Hermannem (student meteorologie z Korutan, Karlův kamarád z koleje) lyžovat na Pitztal. Den se krásně povedl, lyžování bylo kvalitní a opět vcelku levné. Tedy s Regio zadarmo, ale vždycky něco stojí cesta (teď už nejezdí zdarma skibusy), nějaké ty chrumky na místě atd. Nicméně náklady se dají eliminovat připravou svačiny, čaje do termosky, nakoupením Deli tyčinek v ČR a podobně. Večer jsme vařily s Clionou a dalšími děvčaty z jejího patra/studijního oboru. Pekly jsme lososa, dělaly nějakou francouzskou zapečenou cuketu, chřest, salát, zvláštní risoto a zajedly to Sachr dortem. Pak jsme koukaly na film "There will be blood", který byl docela brutální. Ale vlastně se mi dost líbil.

Dneska musím začít něco dělat, končí sladké nicnedělání a to mne vůbec netěší. Ale doufám, že jsem načerpala spoustu nové energie a všechno půjde teď lépe. Všem, kteří dočetli až sem se omlouvám za post, i když, já vás varovala!

Kelímkáče, bílá klobása s hořčicí a hranolky v Curychu

Tak hned jak jsem se stihla během dvou dnů dát dohromady z nedělních ferrat, čekala nás včera náročná cesta do Curychu. Jeli jsme na utkání základní skupiny D mezi námi (ČR) a Finskem. Výprava proběhla v postarším Volkswagenu combi a zůčastnily jsme se jí já s Kristýnou a dále Eetu, Aleksi a Iina, to jsou erasmáci z Finska. Moc je neznám, jediného snad Eetu. A jediné, co o nich vím, je, že Eetu chodí s Najou ze Slovinska a Iina chodí s Aleksi. Nejlepší na celém hokeji byla pro mne asi příprava ve fanouškovské vesničce, kde mne překvapilo množství Čechů na jednom místě v zahraničí. Přišlo mi to takové absurdní, že člověk jede z Insbruku do Curychu aby si tam vlastně pokecal česky. A anglicky s Finy.

Hokej sám byl strašlivý, ne, že bychom asi tak strašně hráli, ale ty strašné nervy. Po první třetině, kdy jsme dostali první gól, další dali v oslabení a pak to vytáhli na 3:1 jsem byla naprosto grogy a přála si, aby nějaká dobrá duše vymyslela, že hokej se hraje jen jednou dvacet minut. Bohužel přišly další dvě třetiny, během nichž jsme většinu času odehráli v oslabení, a tak jsme samozřejmě inkasovali další tři góly a nakonec prohráli. Celé dvě zbývající třetiny jsem se ale už na hru nesoustředila a spíš přemýšlela nad pojmy jako "chléb a hry" a "tanec na potápějící se lodi", což je ideální pro hokejového fanouška.

Cestu zpátky jsem komplet prospala, dorazili jsme ve tři, a asi po hodince tady jsem pokračovala ve spaní...a teď píšu.

Ferraty? Ale jděte...

Tak my jdeme. Tedy dneska jsme s Kašou osedlaly naše okolované oře a vyjely směr Kaiser-Max Klettersteig. Již dlouho jsem chtěla ozkoušet ferraty, a tohle se zdálo jako vhodná příležitost. Kaša je horolezkyně, vyzná se v tom a našla tady poblíž tuhle stěnu. S možností odpojit se v půlce, podle hodnocení sice i v první části úseky s náročností D - "sehr schwer", ale to je relativní, kdoví, že... V pátek jsme si vypůjčily v místním Alpenvereinu (jehož jsme obě členem) Y-lano se karabinami (fakt nevim, jak se jmenuje) a já navíc helmu. Sedáky obě máme.

Hned po příjezdu na místo mi Kaša vysvětlila jak pracovat s karabinami. Mezitím jsme potkaly holku v lezeckých botách a kluka, zřejmě portugalce, jejího kamaráda, v botách do města, kteří to po pár metrech vzdali. Kluk, ač vyhlížel nikoli nesportovně, byl úplný začátečník a odhadl se, že to nezvládne. No ale já, v botách z vibramu a vůbec? Nenechala jsem se zneklidnit a šly jsme na to. První polovina výstupu se dala, s tím, že některá místa byla na první pohled nepřekonatelná ale když se noha vyhodila opravdu vysoko, šlo to. Po prvním náročnějším úseku na začátku se mi klepaly ruce, nohy a hlas, dost mě bolely dlaně a předloktí. Ale řekla jsem si, že je moc brzo na to to vzdát a lezla dál s tím, že uvidím. Občas mne trošku vykolejil fakt, že jediná možnost lezení bylo zapřít se o řetěz dvacet centimetrů od stěny a takhle vylézt o tři metry. Další rozčarování (ale to už bych mohla být zvyklá) přicházelo, když náš předcházeli nejen sportovně vyhlížející chlapíci, ale i rozesmáté skupinky, které vypadaly jako rodinky na odpolední procházce. V jednu chvíli jsem měla pocit, že vedle mne po kolmé stěně stoupá maminka s kočárkem a štrikuje, ale to až v druhé části, na kterou se moc nepamatuji.

Ve druhé polovině výstupu jsem se zasekla. Bylo to odhadem tak po hodině a kusu lezení. Možná dvou. Měla jsem v sobé banán (dbaje Mírových rad: Musíš hlavně hodně jíst), ale ani ten mi nijak nedodával potřebnou energii. Nešlo mi už se přitahovat rukama, neměla jsem švih a terén se dost zhoršil. Kolem nás si to nahoru hopkal další asi padesátiletý typický tirolák, a zřejmě mu došlo, že jsem poněkud disabled. Dostal z Kaši další karabinu a lano, a začal lézt se mnou. Pořád se smál, a říkal, že to půjde, a tahal mě nahoru. Říkal mi, kam mám stoupnout připomínal, abych přehákávala karabiny správně. Já se jen celou dobu omlouvala a nějak lezla dál a modlila se, aby už byl konec. A do toho vítr. Zpětně vidím jako největší štěstí, že vůbec netrpím na závratě a nebojím se, jinak bych se v tý panice, ve které jsem na konci byla, zbláznila. Pán byl hrozně hodný a bez něj bych to asi nikdy nevylezla, ale samozřejmě nepociťoval nutnost dělat pauzy, a tak jsem tu šílenou nekonečnou druhou část prolezla bez přestávky. No ono nejspíš to bylo nutné, protože se tam normálně postavit nikde nedalo. Párkrát jsem už jen visela a omlouvala se, že už nemůžu. No musela :) A tak jsem to dolezla. Pán se odešel smát do úseku s náročností E (nejtěžší), my jsme s Kašou posvačily v takové jeskyni a vydaly se po cestě dolů. Bohužel jsme tedy musely ještě dost nahoru, protože bylo třeba obejít lom, co nám stál v cestě, ale proti lezení bylo všechno brnkačka. I cesta na kole do Innsbrucku.

Tady jsem se najedla, umyla, vyndala kusy skal z očí (mimochodem helma byla fakt nutnost, ještě dole při první přestávce mi jen tak spanul kamínek na prst a nadělal škody jak na kostele:)), okamžitě padla do postele a přes hodinu jenom spala. Teď se civilizuji dál a říkám si, jestli bych ty nápisy sehr schwer neměla jednou začít brát vážně.

Tohle je takové vtipné doplnění, než dostanu z Kaši její fotky z místa činu, všechny mé modřiny nutno dodat vznikly plánovaně a nikoli omylem, když jsem se koleny chytala kamenů :)



P.S. Jediné české hodnocení i s obrázky, co jsem našla, je tady. Je to asi v půlce, stačí si vyhledat "kaiser".

Itálie

Na začátek mého psaní by se nejspíš hodilo krátce okomentovat dost dlouhou pauzu, která tady proběhla. No nechtělo se mi psát :D

Nového je velmi mnoho, tak stručně, byly jsme 4 dny v Itálii, 2,5 ve Florencii a 1,5 v Janově, dvě noci v nočním vlaku, dvě v hostelu a jednu u Evy (Kristýny kamarádky, která je v Janově na Erasmu) v bytě. Itálie je krásná, co mi přišlo zajímavé:
1) Káva je v běžné Itálii levná a výborná, pije se z maličkých hrníčků jako superkoncentrát ve stoje, či spíše v běhu. Nezvyklému středoevropanovi způsobuje mírný rauš až nevolnost.
2) Angličtina stačí v hostelech, na ulici se s ní domluvíte asi jako v ČR, takže skoro vůbec. Je praktické mít s sebou italsky mluvící Kristýnu či ještě lépe rodilou mluvčí Serenu, která Vám domluví, co potřebujete. Italština je ale jednoduchá a rozumět jde lehce. Vpodstatě stejně jako tirolské němčině po patnácti letech učení se německy.
3) Pizza je také levná a výborná, pokud ji jíte každý den, vystavujete se riziku přejedení se kynutým těstem, které trvá přesně dokud si nedáte další.
4) Černoši okolo přístavu v Janově jsou opravdu otravní a nabízejí úplně všechno, tedy nenabízejí ale rovnou na vás ty věci vážou, přidělávají, vrážejí do ruky a pak se dožadují zaplacení, a vy se těžko dovoláte toho, že jste to přece nechtěli. Máte to, tak co.
5) Po návratu z Itálie je velmi naivní čekat, že se za den a půl naučíte na zkoušku ze Schadenersatzu.

Končí mi hodina, tak končím psaní ;)

V Praze

Je blaze, jaro, teplo, krásně. Zítra zase pojedu zpátky do Innsbrucku. Žiju.

Živě z MCI

Tak tu máme zase jeden historický okamžik, píši poprvé blog přímo z přednášky na MCI. Tak moc mě to baví, že jsem musela tuto chvíli zaznamenat. Tento týden jinak vůbec na psaní blogu nemívám náladu, protože jsem tak nějak na všechno naštvaná. Včera jsme si odhlásily jeden předmět, kterého jsme sice většinu odseděly ve škole, ale tu práci, která by se musela na konci odevzdávat, bychom nenapsaly ani za měsíc.

Vcelku zajímavý nový předmět, který máme, je "Project management and praxis related project". Protože se jedná o skutečnou práci, docela mě to baví. Zítra díky tomu pojedu do Hallu, abych tam s dalšími kolegy prováděla průzkum míněni návštěvníků jednoho festivalu. Ten festival se jmenuje Osterfestival Tirol a probíhá od zítřka do začátku dubna v Innsbrucku a Hallu v Tirol. Původně jsem si to představovala trošku jinak, ale hlavní náplní jsou poměrně zvláštní akce. Třeba zítra večer to bude na hodinu a kus korejský čajový obřad. Upřímně řečeno se docela těším, hlavně až si prohlídnu lidi, kteří jsou za korejský čajový obřad ochotni vydat dvacet až čtyřicet Euro.

V neděli mne pak čeká v Hallu další akce, tentokrát se to bude jmenovat "Actually I am someone" a bude to taneční exhibice muže, který se jmenuje Tarek Halaby. Vstupné dvacet až třicet Eur. No jsem zvědavá, protože jsem si téměř jistá, že za normálních okolností by mne na takové akce nikdo nedostal ani zadarmo.

No tak nám kus přednášky krásně utekl. Stále usínám, kvůli žádnému kyslíku, na který jsem si stále ještě nezvykla. Náš učitel vypadá jako nějakej francouzskej herec. Já chci domů!

Přece nebudu už zase nemocná

Si pořád říkám, ale obávám se, že ano. Včera jsem byla lyžovat s Kristýnou a její rodinou na Pitztalu a nějak mne těch mínus sedmnáct položilo. Byla mi pak už hrozná zima a taky už včera ráno jsem se probudila s bolestí v krku. Jen jsem si řekla, že když svítí to sluníčko a jedeme autem, tak to přece nemůže uškodit. No, může.

Dneska ale i přes nachlazení chci jít do kina. Ve čtvrtek jsme totiž tady na koleji měli oficiální Heimfest pořádaný kolejí, a seznámila jsem se s Clionou, to je taky erasmačka, a je tu taky už druhý semestr. Je hrozně milá, tak jsme se domluvily, že dneska půjdeme lyžovat. Jenže dneska se nám ani jedné nechtělo, tak jsme původně plánovaly brunch ve městě, ale nakonec jsme se domluvily, že půjdeme večer do kina. No možná i to se zruší, ale snad ne, těším se.

Tání

V okolí Innsbrucku tají sněhy a ledy, včera jsem dokonce šla do školy v tričku, ale to bylo ve dvě odpoledne a večer už se zase svetr a zimní bunda hodily. Také taji já, a dostávám se do pomalého normálního života, který obsahuje návštěvy školy, Kristýny a občas i nějakého společenskoobčerstvovacího zařízení.

Ve škole nic nového ani zajímavého co se týká předmětů, možná zajímavost je, že nějak moc lidí opouští MCI, z naší skupiny třiceti odešli už dva chlapci a dvě děvčata co vím, a další o tom přemýšlejí.

Dneska je svatého Patrika, chtěla bych se proto podívat do irské hospody, ale nejdřív se asi v devět sejdem s ostatními erasmáky před Hofgarten a rozhodneme se, kam půjdeme. Já bych rozhodně chtěla do irský. I když v devět už tam asi bude přerváno.

Zítra pojedeme s Kristýnou na Pitztal, to je ledovec, je to asi devadesát kilometrů odsud, nejdřív pojedem třičtvrtě hodiny vlakem a pak hodinu skibusem, tak to abych navařila hodně grogu :)

Hotovo

Tak zkoušky už mám nějak za sebou, a možná by to i mohlo vyjít. Možná, s trochou štěstí. To by bylo opravdové blaho. Dobré bylo, že od čtvrtečního večera, kdy jsem měla za sebou ty dvě zkoušky, už mi bylo všechno celkem jedno a přestala jsem se stresovat. Čtvrtek byl totiž naprosto otřesný, v devět jsme přišli psát test a zjistilo se, že pro nás nemají místo, tak se všichni spolužáci, co to měli opakovat, tedy asi 40 lidí, začali hrozně hádat a řvát na sebe navzájem i na nebohou Manuelu z administrativy, která to pokazila, kdy to bude, no divadlo. Nakonec jsme to psali od pěti večer, což bylo moc příjemné, díky tomu, že už mi nefungoval mozek. Předtím jsem totiž ještě ve dvě psala plánovanou statistiku, takže jsem strávila krásný den přesouváním se po škole a jejím okolí a čekáním.

Každopádně včera večer jsem to oslavila, nejdřív jsem se s Evičkou projela do McDonalda a pro sushi pro její rodinu, a pak jsem šla na erasmus party ke Gabrielovi a Kamillovi. Tato party byla docela fajn, ale nějak mne asi z únavy a alkoholu chytla nostalgie a hrozně mi chyběli lidi z minulého semestru. Dneska jeste nevim, co podniknu, chtely jsme jit lyzovat ale vykaslaly jsme se na to, tak asi zlikviduju kus bordelu a možná i něco upeču konečně, mam i docela dost surovin.

V autobuse

V autobuse v Insbruku, chyt mě úchyl za ruku.
A že nebyl prvý, teď si v krvi hoví.

Jsem trepka

čili buňka reagující na velmi málo podnětů. Ale samostatná. Nezvládám učení, musím zrychlit a vím, že to jde ale nějak to i přesto nejde. Maminka mne jako vždy mile podporuje (zdravím) a na koleji už od pátku netopí. Zítra si dám dopoledne opět školu a odpoledne musím veřejné právo nějak dodělat, pozítří od devíti ho napsat, potom odpoledne napsat statistiku, a pak v pátek napsat občanské. A jestli mi nepraskne hlava nebo se nerozpustím do prostoru, o čemž pochybuji, tak se v pátek sejdeme v bývalém španělském bytě na poWH oslavičku. Jdu dále existovat.

Zítra znamená dneska

Aneb když začne člověk psát bloga po půlnoci. Inu, zítra, tedy vlastně dneska, nám to začne. Škola. A pěkně zostra. Vertragsverletzung und Schadenersatz, ať už to znamená cokoli. Mám v sobě čaj na spaní s rumem, takže žádné itelektuální veletoče už nebudou.

Začala jsem poslouchat rakouské rádio. Nejvíc mě baví jednička, to je něco jako v ČR Vltava, protože se tam nejvíc mluví. Teď třeba recitujou básničky. A dopoledne tam jedna rakušanka zpívala Rusalku, což jsem poznala podle melodie trochu, ale hlavně podle toho, že to na konci říkali. Ale zjišťuji, že Rakousko umí být i docela kulturní. Docela dost. Narozdíl ode mne. Musím jít spát.

Tlaková níž trvá

a proto je venku stále ošklivě. Za Kristýnou včera přijel tatínek a dneska jeli lyžovat na Kühtai, zítra možná pojedu s nimi i já. Dnešek se pokouším využít k učení ale, no, moc to nejde. Čtu si Kristýny knížku o evropskym právu.

Včera dopoledne jsme měli registraci na předměty, budu mít skoro všechny se svou skupinou, se kterou jsem byla i v zimním semestru, a s Kristýnou. Zatím jich mám za 33 kreditů, ale ono se to nejspíš ještě protřídí.

Potom nám včera na odpoledne a celý večer vypnuli na koleji internet, takže se Matěj, kolega z patra, sportovec, zřejmě nudil, a proto se moje ohřátí večeře v kuchyni protáhlo na půl hodinovou diskusi. No spíš monolog. Matěj zřejmě pociťuje ke mně jakožto soukmenovci z východního bloku důvěru (nebo spíš jsem jediná, kdo ho tu poslouchá), proto nadával, úplně na všchno. Nejdřív na Rakousko, pak na Německo, pak na Ameriku že je to tam naprosto crazy, crazy, in New York everything is so big, crazy, so many people, crazy, everybody has a car, crazy, everybody has a gun, everybody smokes pot every day, crazy..., na politiku a samozřejmě na nacisty. Protože další Matějovou charakteristikou je, že je nadšeným fanouškem koncentračního tábora v Osvětimi, vydržel o něm vyprávět zřejmě bez nadechnutí asi dvacet minut v kuse, a nevěnoval pozornost mým pokusům o zastavení toho proudu slov. Mám silný žaludek ale tohle už jsem nezvládala. Hlavně historka o kostech v zemi mě nutila přemýšlet nad odložením chystané večeře na neurčito. Nedivila bych se, kdyby měl Matěj jako správný vlastenec nějaké ty koncentrační kosti v pokoji. Ne, to ne, kdyby je měl, tak by mi je určitě ukázal. "Hall full of glases, another one with hair, can you imagine?" No I can't.

Jo, a předevčírem jsem zmeškala Hofgarten, včera uvírací párty v 6020 a Pub Crawl a dneska určitě taky něco. Kosti!

V Innsbrucku je tlaková níž

Tady je jedna krásně depresivní písnička. Richard Müller, Dan Bárta, a já nechápu, jak někdo dokáže ze dna napsat něco takového. No vlastně je to docela logické:)



A dost "specifickej" projev Dana Bárty, ale tak on je takovej, no. Jo a rok 2001.

Nový Erasmus semestr začal rychle

Po prvním dni orientačního programu jsme více, než ve starých kolejích. Od včerejška do pátku je každý večer naplánována nějaká akce. Ale já už ve starých kolejích s těžkým srdcem odmítám:) až na částečně včerejšek, ale hezky popořadě.

Včera dopoledne a odpoledne jsme na MCI s novými Erasmáky i my zbytky z minulého semestru absolvovali uvítací kávu a pohoštění. Musím říct, že nových je hodně. Nejpočetnější skupiny dorazily tentokrát dle mého pozorování z Finska a Francie. Ale MCI nezklamala ani Asií a Amerikou, bavily jsme se s jednou moc sympatickou slečnou z Omahy, která bude studovat náš obor, tak možná budeme mít nějaké předměty spolu.

Včera večer jsme jeli sáňkovat. Byl to velmi intenzivní zážitek. Kvůli oteplení a tomu, jak tu tajou ty spousty sněhu, jsme dost velkou část sáňkovali v břečce. No my v lyžovacích oteplích ještě vpohodě, ale slečna, která o víkendu dorazila z Koreje, byla v riflích a teniskách chudák docela vyjevená. Věřím ale, že nikdo neonemocněl. Systém byl jednoduchý, vyjeli jsme na sedmou skibusem na jeden kopeček tady nad Innsbruck, půjčili si sáňky a vždycky se vyvezli gondolovou lanovkou nahoru a sjeli asi za dvacet minut po lesních cestách dolů. Nakonec to byla docela legrace, vlastně jsme pak ve skibuse meditovali, zda sáňkování není zábavnější, než celé lyžování a snowboarding. Tedy až na ty čvachtající boty. Ale kdo měl jako starý pionýr v baťúžku náhradní ponožky? Ano, já, a jak se hodily. Moc. Po sáňkování se kolegové jeli domů osušit, omýt a převléknout, a razili na rozlučku s Jannem, to je Fin, který dneska odjíždí. Protože razili znamená, že okolo dvanácté odcházeli směr hospoda, a protože bydlím celkem daleko a mám v noci špatné busové spojení, zůstala jsem hezky slušně doma a šla spát už v jednu. Dneska jsem tak mohla v devět vstát, nasnídat se a jmout se psát bloga. A teď tu pár věcí přeskupím, uvařím si kafe, vypiju hodně vody a půjdu se učit. Fakt:)

Škleb :-)

Jedna Milka nikdy nestačí

A tak tu mám pro jistotu otevřené dvě, a abych nebyla zaujatá pro jednu značku, tak navíc jednu Forte. Snažím se probrat kávou a donutit se k marné snaze o naučení se těch úžasných předmětů, z nichž jsem napoprvé propadla. Obligátní věta "A teď mne omluvte, odcházím vyzvracet snídani" by se hodila, kdyby mne tu měl kdo omluvit.

Jsem opět v Innsbrucku. Necelé dva týdny jsem strávila v Praze/Lovosicích a na jednom obzvláště vydařeném maturitním plese v Litoměřicích. Při pohledu na popůlnoční striptýzové překvapení jsem musela zamáčknout slzu dojetí a s ulehčením říci, že naše budoucnost je v dobrých rukou. Maturanti jsou rok od roku invenčnější. Jestli budou pokračovat v prosazování věcí v podobném duchu jako elita národa, máme se na co těšit. Den otevřených dveří libovolné vzdělávací instituce, kde se učitelé před potencionálními žáčky opíjí do němoty, aby se studentíci cítili jako doma, slyšení u ministra/primátora/prezidenta, kde se v přestávce pánové pobaví ve společnosti lehkých dam (a dámy pánů, abychom byli politicky korektní), anebo návštěvu papežského nuncia, kde místo fádního koncertu vážné hudby nuncius absolvuje žertovný kurz vaření "Vaříme z konopí". To mi připomíná, že jsem v Praze hodně vařila, ale nikoliv z konopí, alébrž například jsem vyráběla kynutá těsta na pizzu či lívance, pomerančový karamel a míchala si k učení koktejly z Carolans, kafe a whisky, po nichž jsem překvapivě nemohla v noci zamhouřit oči a druhý den na zkoušce z práva sociálního zabezpečení připomínala chodící smrt. Fakt, že míchání koktejlů počítám do vaření, ukazuje asi dost.

V noci z pátku na sobotu jsme s Mírou a Astrou Kastrou dorazili sem na mou kolej. Vůbec to nebyla normální Mírova návštěva. Doteď pokaždé, když se sem blížil Míra s lyžovacími úmysly, začalo se tu zatahovat, dělat mlha, přihnala se teplá fronta a s ní na sjezdovky davy lyžařů-začátečníků, a v Mírově těle viry s úspěchem ukazovaly, kdo je tady pánem. Tentokrát vše celkem ok, jen kdyby nemusel nakonec odjíždět. Byla jsem z toho včera jakási přešlá, tak jsem zbytek dne strávila ve společnosti filmů Medvídek, Saturnin a Ďábel nosí Pradu a grogu, pro jehož výrobu jsem si z Prahy přivezla tři láhve kvalitního KB Tuzemáku. To bych s tempem pití, jaké jsem nasadila, měla tak na týden, musím zpomalit. Blíží se jaro.

Pozdrav mému blogu

Zdravím svůj rakouský blog z Prahy! V Praze je hnusně, občas sněží, občas je prostě jenom zataženo. Televize tu běží v češtině a internet je úplně stejný, jako v Innsbrucku. Jsem pořád nemocná ale cesta tourbusem mi nijak výrazně neuškodila, což mne samotnou příjemně překvapilo. Právě si v kuchyni nechávám povolit zmrzlinu H.D. a vystydnout čaj proti nachlazení. Protichůdnost těchto jevů mne naplňuje spokojeností. A blog bude mít nejspíš zase chvíli pauzu. Ale né zas tak dlouho.

Troska

Jsem já, troskuji rád. Dal bysis toust? Dneska se mi podařilo dvakrát se vypotit a prospat celý den, teď čekám, až mi trošku oschne postel a půjdu se zase zahrabat a spát, doufejme. Od včerejška jsem naprosto nepoužitelná, díky nějaké obzvláště vypečené chřipce, kterou tu má asi polovina lidí, a v Praze asi taky podle toho, co říkal Míra. Nejlepší samozřejmě je, že se nemůžu učit, takže se možná vykašlu na jednu pražskou zkoušku. O lyžování nemluvě. Prostě vychází mi všechno uplně výborně.

Mám nový účes

A asi je to povrchní a tak, ale je to taky událost, tak jsem se rozhodla ji zde na blogu prezentovat. Vpravo jsou fotky, dá se prokliknout se na album picasa. Chvála či kritika nechť se snáší na adresu mé kamarádky Evičky (a mojí, co se týče kvality fotek a debilního výrazu).

Jinak se průběžně léčím, učím a čekám, že si ještě trošku zalyžuji. Včera večer dávali v televizi dokument o rakouském mrtvém zpěvákovi Falcovi, to bylo hezké. To jen pro ilustraci, kolik je nového :)

Leden v Innsbrucku

Byl střídavě oblačný, ale rozhodně se toho hodně dělo. Navázala jsem na svůj koncolistopadoaprosincový úspěch, kterýmžto bylo poznání mých skvělých erasmus kolegů. A jak už to tak chodí, jak jsem stihla Chantal, Antoina a Simone poznat, tak mi zase odjeli. Ale vpodstatě si stěžovat nemůžu, mou největší starostí v lednu bylo, jak vměstnat učení, školu, lyžování a party do jednoho života. No jak se mi to ne/povedlo je vidět od včerejška. To jsem se dozvěděla, že jsem neudělala své jediné právní zkoušky z tohoto semestru, jednu co jsme psali minulou středu a jednu stihli hned opravit, psali jsme ji včera. Nepotěšilo mne to a když k tomu přičtu, že jsem od minulého čtvrtka chromá na pravé rameno kvůli jednomu hrůzostrašnému pádu (ale aspoň už neberu ty driáky na bolest, co po nich je člověk tak blbej:)), a to, že od víkendu se mi rozjel zánět dutin a je mi mizerně, vlastně by se dalo říct, že si to tady skvěle užívám.

Nevím, o čem psát dřív, tak třeba o mém veselém úrazu, abych tady zase jednou měla nějaké to poučení. Tak prosimvás, moji milí rekrační lyžaři, když neumíte lyžovat, jste unavení a nechcete, nechoďtě na nejtěžší černou sjezdovku v areálu s nápisem SCHWER/HARD, a už vůbec tam nechoďte v půl čtvrté odpoledne, když už je jeden led. A nenechte se Chantal ukecat, že to s ní zvládnete, když ona je instruktorka snowboardingu a může si tisíckrát myslet, že vám to zvedne sebevědomí, když to dáte. Protože se taky může stát, že ještě po deseti minutách budete stát pět metrů pod startem a klepat se strachy, pak se to rozhodnete rozjet, vyjedete ze sjezdovky, pak se budete chtít vrátit ale překvapí vás obrovský ledový šutr a pak už jenom poletíte jako superman na ruku/ústa a posléze pár desítek metrů dolů protože takový ty skoro kolmý sjezdovky nejsou moc přátelský ke spadnuvším, pokoušejícím se zabrzdit. A pak se nějak dáte dohromady a budete se chtít zvednout a zjistíte, že to nejde, protože vám nefunguje ruka, a to bude teprv pořádnej šok. Budete sedět, snažit se dejchat a nevypadat jako naprostá troska, což vzhledem k okolnostem bude naprosto nemožné. Prostě nestojí to za to a tak. Konec poučovací části.

No, k happyendu u tohoto pádu naštěstí došlo, ať vypadal sebehůř a rameno bolelo sebevíc, jsou to jen svaly, dnes jsem byla po týdnu na RAMENNÍ AMBULANCI (ano, fakt tu něco takového existuje, tak je pravda, že tu z těch lyžovacích úrazů doktoři žijou), podle rentgenu, ultrazvuku a pohybových vyšetření je vše vpořádku a svaly je třeba jen rozcvičit, taky už to skoro nebolí a ani už mi dokonce ruka nikam nevystřeluje. Jen občas když se leknu nebo udělam prudký pohyb, tak to strašně zabolí, ale beru to jako součást terapie.

Ale tak k něčemu pozitivnímu. Dneska jsem půjčila Matějovi, to je polák tady na koleji, mlíko, a on mi dal dva energy drinky, protože on je sportovec a ta firma co je vyrábí, tak ho sponzoruje. To mne nebývale potěšilo. V lednu bylo ještě hezké, jak jsme byly s Kristýnou a Chiyo na Raclette u Simone. Simone je z Německa ale z hranic se Švýcarskem, ta oblast se jmenuje myslím Schwarzwald, a Raclette je typická Švýcarská věc. Je to takový tuhý sýr, co se dá rozpéct do speciální věci, a pak se to jí s bramborami, sype se na to kukuřice a k tomu se přikusuje nakládaná cibulka, okurčičky nebo kukuřičky. Bylo to moc dobré a moc jsme se nacpaly, ale pak jsme si stejně ještě musely dát kousek lineckýho koláče od Simoniny babičky s malinovou marmeládou, protože ten je moc moc dobrý.

Další pozitivní věc je, že se můžu těšit na hokej. Koupily jsme si totiž s Kristýnou v nějakém záchvatu lístky na utkání ČR - Finsko na 29.4. do Curychu. Pojedou tam totiž Erasmus Finové, Iina, Eetu a Aleksi, tak to bude fajn, protože budem fandit opačně a hlavně musíme vyhrát!

No a teď v nejbližší době mám před sebou tři zkoušky v Praze, ale to až ve druhé polovině února. Naplánovala jsem si, že tu zůstanu kvůli lyžování, a do toho se budu jen učit. No uvidíme, jak to se mnou bude, co bude říkat můj zánět dutin a rameno a vůbec.

Österreich als ein neutraler Mitglied der EU.

Die Neutralität Österreichs hat ihre Wurzel in der Nachkriegszeit. Sie wurde 1955 beschlossen, als Bedingung für den Rückzug der sovjetischen Armee, die in Österreich seit dem Jahr 1945 anwesend war. Diese "immerwährende Neutralität" war in der 50-er Jahren Garantie für Unabhähgigkeit und Demokratie, hat aber bis in die heutige Zeit eine ganz andere Bedeutung und Konsequenzen bekommen. In der 50-ern war die Neutralität.ein notwendiges Ergebniss der politischen Situation in Mitteleuropa. Für Österreich selbst war diese aber gar nicht vorteilhaftlich. Das traditionell konservative Österreich hat sich nämlich deswegen von seiner Umgebung noch mehr abgeschlossen.

Da Österreich an keine militärische Organisationen teilgenommen hat, muss es keine eigene Einstellung zu den wichtigen und aktellen Problemen haben, weil diese Ereignisse Österreich gar nicht beeinflussen. (Auβer der militärischen Verpflichtungen im Rahmen der EU, die aber nie aktuell waren und höchstwahrscheinlich auch nie sein werden). Allerdings, jedes demokratische Land braucht, dass seine Bevölkerung eine eigene Meinung hat. Sonst hat das Volk keinen Grund zu den Wahlen zu gehen. Daher, um die Einwohner bei den Wahlen zu motivieren, beschäftigt sich die politische Szene mit Fragen, die in einem normalen Mitglied der internationalen Gemeinde und unter der normalen Umständen niemanden interessieren würden.

Es ist kein Zufall, dass der tschechische Kunstler David Černý in seinem Kunstwerk Entropa Österreich als grüne Wiese mit vier Kühltürmen dargestellt hat. Die Einstellung Österreichs zur Atomkraftenergie ist ein typisches Beispiel für die Frage, die ein nicht-neutrales Österreich nie interessieren würde. Es ist eine Nationalblamage Österreichs als Heimatland von solchen Personen wie Wolfgang Pauli oder Erwin Schödinger, dass schon das Wort "Temelín" oder momentan "Jaslovské Bohunice" die absolute Mehrheit der Österreicher auf die Palme bringt. Obwohl die Atomenergie als der modernste und haltbarste Kraftquelle anerkannt wird, kämpft Österreich schon seit zehn Jahren gegen die Atomkraftwerke mit allen Mitteln, die seine so genannte Neutralität ermöglicht. Es ist ein Fehler der Politiker, die Österreich in einem ausserpolitischen Hybrid-Zustand halten. Sie sind verpflichtet die Probleme richtig zu interpretieren, und Österreich in die Welt einzuführen, und nicht ins Gegenteil, wie es momentan geschieht.

Nějak nestíhám

Kvůli zkouškám a neustávajícím rozlučkovým party a taky díky návštěvě mého milovaného Míry zanedbávám svůj blog. Aby svět věděl, že žiji, zveřejňuji tu alespoň svou poslední (panem Giacomuzzim opravenou) esej. Viel Spass:)

Zvláštní věci

Dlouho jsem na blog nepsala. Už moc nevím, jak se to dělá. Ale události posledních dní na mne udělaly takový dojem, že jsem si řekla, že stojí za to jim věnovat čas a zapsat je. A tak jsem se rozhodla dát svým pokusům o články ještě šanci. Tak tady jsem, zpět.

Přijela jsem přesně před týdnem, ve středu ráno, jela jsem s Kristýnou Tourbusem. Celkem rychle jsem se přizpůsobila a neměla ani moc smutky. V pátek a v něděli jsme byly lyžovat, v pátek s Chantal a asi hodinu i s Kristýnou a v neděli s Evičkou a Kristýnou. Nedělní lyžování na Kühtai bylo vynikající, to páteční až tak moc ne, ale špatné podmínky jsme s Chantal napravily dvouhodinovým sezením v bufáči. Chantal se naučila nové české slovo, které odposlechla když jsem říkala, že vyndám mapičku a podívám se, kde přesně jsme. To slovo není mapička. Chantal nové slovo pořád opakovala a nechápajíc, čemu se tak řehtáme se dožadovala vysvětlení, které jí nakonec musel poskytnout mladík obsluhující v oné restauraci, který evidentně čech nebyl. Což jsem vážně nepochopila.

V pondělí jsem se učila na zkoušku z angličtiny, ale přesto jsem jela večer na němčinu, což se ukázalo jako špatná volba nejen z toho důvodu, že můj mozek špatně snáší tyhle přechody z cizího jazyka do druhého.

V autobuse ze školy na kolej mne německy oslovil jeden pán. Nejdřív jsem mu nerozuměla, tak jsem se omlouvala, že mu nerozumím, že nejsem z Rakouska. Zapředl se mnou rozhovor ve kterém zmínil, že studoval na Harvardu a je v Innsbrucku na vědecké konferenci a mohl by mi dát doporučení a hotely v Innsbrucku jsou hrozně drahé a tak hledá gauč, na kterém by přespal. Řekla jsem mu, že mu v tomhle nemůžu pomoct, že naše kolej je plná. Nechápala jsem, proč nevystoupil na zastávce Jugendherberge/Youth hostel, na které plánoval, a když jsem mu to připomněla, řekl, že pojede se mnou na kolej a zkusí si tam něco najít. Pak vytáhl mapu Innsbrucku a ptal se mne, jestli chodím na nějaké koncerty a tak, tak jsem řekla, že večer nikam nechodím. Pak ještě koukal na mapě na bazén, ptal se, jestli chodím plavat, opět odpověď negativní. Vystoupil se mnou a šel k naší koleji. Samozřejmě jsem ho vzala ke správci koleje, který s ním mluvil německy a já stála opodál, takže jsem nerozuměla, o čem se bavili. Po rozhovoru mi chlapík řekl, že je možné aby přespal ve společenské místnosti, ale že správce ho tam teď (bylo něco po osmé) samozřejmě nepustí, že musí počkat než bude tak deset. V tu chvíli začalo přituhovat, o čemž jsem neměla ani ponětí. Protože když mi tohle vyprávěl, stál ve výtahu, který měl jet ke mně nahoru a zjevně čekal, až k němu nastoupím. Poprosila jsem ho, jestli by nevystoupil, že se mi s ním špatně mluví, když se mezi námi neustále zavírají ocelové dveře. Řekl, že nechce vystoupit, protože chce jet se mnou nahoru na kolej a počkat do těch desíti v mém patře. To jsem odmítla. Řekl, abych mu řekla číslo svého pokoje. Ptala jsem se, proč, on že aby mohl zazvonit, až přijde večer a bude chtít pustit přespat. Vysvětlila jsem mu, že to nemá cenu, protože žádný zvonek dole není, ale že když se teda dohodl se správcem, tak že mu příjdu večer otevřít, když mi řekne v kolik. Řekl v deset, a když ani na jedněch svých náramkových hodinkách (měl je na obou rukách) nenašel správný čas, musel se zeptat chlapců, co procházeli okolo. Pak odešel s tím, že v těch deset mu příjdu otevřít. Jak odešel, přišel ke mně správce koleje a ptal se mě, jestli toho člověka znám, řekla jsem, že ne. Správce mi pověděl, že se ho ptal, jestli tam smí přespat, ale že v žádném případě, že kolej je jen pro studenty a ve spol. místnosti nikdo cizí spát nesmí. A že abych si dávala pozor.

Když jsem se vrátila na kolej, přišlo mi to celý takový divný, tak jsem to zaskypovala Mírovi. Míra se strašně rozčílil, že jak je možný, že jsem se bavila s úchylem na první pohled. Načež mi konečně docvaklo co mi mělo dojít už dávno, že ten chlapík zřejmě nejen nebyl absolvent Harvardu, ale že mu hlavně nejspíš vůbec nešlo o přespání. Začala jsem se hrozně bát a chtěla jsem jít ještě říct správci koleje, že možná chlapík v deset přijde ale že se omlouvám že jsem to s ním domluvila a že ho nepustím, ale správce už samozřejmě nebyl v kanceláři. Tak jsem to aspoň vyklopila pakistáncům v kuchyňce. V deset jsem byla zamčená na dva západy ve svém pokoji a klepala se strachy, jakož i celý zbytek večera, angličtině na test jsem moc nedala a spaní samozřejmě taky ne.

Druhý den, to jest včera, jsem vstala v šest, od třičtvrtě na osm psala hodinu a čtvrt angličtinu, pak jsem měla dopolední blok bürgerliches recht, pak nepovinné kafe s naší bývalou tutorkou Verou a Kristýnou, kebap s Kristýnou a odpoledne ústní angličtinu. Pak jsme jely s Kristýnou do DEZ nákupního střediska, koupily dárek pro Chiyo a já si koupila v Zaře zlevněný kalhoty a triko. Asi v sedm jsem dorazila domů s tím, že před Chiyo oslavou narozenin si musím lehnout a odpočinout, jinak se tam nevypravím. Jak jsem tak ležela, zjistila jsem, že ještě v devět se nemůžu hýbat a chce se mi hrozně spát, zatímco už bych měla být u Chiyo. Po energy drinku to bylo o dost lepší.

Chiyo oslava byla dobrá, akorát Chiyo bylo hrozně zle, ač asi moc nevypila. Podle mne to bylo tím, že se jí zhoršila nemoc štítné žlázy, v poslední době dost zhubla. Uklidily jsme se Serenou a Alicií u Chiyo na koleji po oslavě a uložily Chiyo do postele. Při odchodu se k nám odněkud přidala Chantal a Antoine a jejich švýcarští přátelé a mířili jsme do Hofgarten, kam tu všichni každé úterý chodí, jen já tam nikdy nebyla. Těšila jsem se, že konečně uvidím ten proslulý klub. Ale samozřejmě týpci u dvěří odmítli pustit Chantaliny kamarády dovnitř, což znamenalo, že tak rychle jak jsme přišli jsme zase odešli, pak jsem se ještě šla s ostatními podívat na Plateau, další super známý klub kde jsem nikdy nebyla, a kde v úterý nikdo nebyl, protože se tam chodí v pondělí. Nebo kdy. No, hned jsem šla pryč na svůj nightliner a konečně spát. Dnes jsme chtěly jet lyžovat ale kvůli počasí jsme to zabalily. Večer jsme se Simone pozvané ke Kristýně na večeři. Se těším, až mi dá čočku.